Agresivně zvoní budík. Spali jsme půl hodiny, zvedám hlavu ze své helmy, u toho mi něco svítí do obličeje, kolem jsou nějaké postavy ležící v termofólii.
Hulákám na něco ve smyslu „vstáváme, jedem“. Odpovědí je mi jen šustění fólie, tak hulákám ještě víc. Cože, a proč? Vedle vidím naše kola, tak asi závodíme, někam jedem. Už třetí noc… V dálce se tyčí hrad a k němu směřuje procesí světýlek, tak asi jedeme tam. Pomalu mi dochází, jak jsme se sem dostali a kam máme namířeno. Vítejte na mistovství Evropy v adventure racingu, zhruba po 65 hodinách závodění. Do cíle je to jen den.
Mistrovství Evropy v adventure racingu (AR) je každoročně jedním z vrcholů AR sezóny. Letos se konalo v mých oblíbených Pyrenejích a tak jsem se těšil celý rok o to více. Měsíc před závodem sice přišla trochu komplikace v podobě nečekaného pobytu v nemocnici a narušení tréninku – poslední týdny jsem se tak spíše zotavoval a dával dohromady něž ladil. Panovala tak lehká nejistota tak panovala, zda bude vše OK. Přece jen to byl první závod po delší době, ale věřil jsem, že to zvládneme.
(Klasické balení do depa…)
(Tentokrát máme sbaleno o poznámí lépe.)
Na startu v údolí Val d Aran se sešla velmi kvalitní konkurence – švédští mistří světa Thule z roku 2012, Švédský armádní tým (letos 3. na MS), Estonci (5. na MS), silní Francouzi a také spousta místních týmů, jejichž název připomínal spíš nějaký zaklínadlo (zkuste rychle za sebou několik vyslovit Aralar Kirolak, za dva bludišťáky). Organizátoři slibovali horský závod a vše nasvědčovalo tomu, že to myslí vážně. Trať čítala přes 350 km na kole, 60 km treku a přes 60 km pádlování, do toho spousty taškařic jako různé via ferraty, canyoning a podobně. Při pohledu na mapu to byla jedna vrstevnice na druhé. Když jsem zvedl hlavu, a pohlédl na okolní strmé kopce, nebylo mi moc nebylo jasné, kde tam budeme jezdit na těch kolech, ale startovala tady etapa letošní Tour de France (do Andorry na Arcalis), tak tu něco vést musí. Vede, ale tyhle cesty jsme měli zakázaný.
(Jedna z nejlepších cest, a hlavně s vodou!)
Start v 9 ráno byl ještě milosrdný, ale tím se slitování naprosto vyčerpalo. Stačilo pár minut, aby mi bylo jasné, že tohle nebudou příjemné okamžiky. Prakticky celý první den jsem tahal za kratší konec provazu. 38 stupňů, dlouhá a prudká stoupání a tempo jak šavlový tanec, toť ingredience pro mé soukromé peklo. Všechno jedno skončí – tyhle kopce končily někde ve 2500, zaoblily se, teplota klesla, nakonec přišla i bouřka a krizi odvál vítr. Do toho jsme šli bez chyb, ztrátu jsme drželi v přijatelných mezích a na kajaku s lanovým centrem a canyoningem se začali posouvat vpřed.
(My a Estoni, častý obrázek.)
Velmi nám sedla noční „enduro“ etapa (55km, 2700m+). Tady bychom místo kola ocenili wingsuit, ale i tak jsme v těch nejtěžších pasážích docvakli Frantíky a švédskou armádu a pohybovali se někde kolem 4. místa. Další dvě královské etapy byly z našeho pohledu (jako) den a noc – a to doslova.
Vysokohorský trek do 3000 nás nachytal na hruškách a i přes dobrou navigaci tam šlo přes nás několik týmů. Nadmořská výška si vyšlápla zrovna na nás a propadli jsme se někam na konec první desítky. Jediní, na koho jsme si vyšlápli my, byla Švédská armáda. S Obuchem jsme si dávali závody, kdo bude dřív na kopci, ale tím akorát jsme ohrozili Filipa, jak se nám smál nemaje helmu. V cíli etapy jsme vyložili povinnou zátěž v podobě cepínu, maček, spacáku, rukavic, nohavic a dalších zbytečností. K problému mohlo na těchto horách dojít velice jednoduše, ale cepínem ani spacákem by problém nevyřešil ani McGyver. Jedině, kdybych spacák použil jako pytel na mrtvolu a mačkama zatloukl cepín do země označující místo hrobu.
(Vysokohorský trek, tam někam nahoru.)
Následujících 115km na kole tvořilo sice nejdelší etapu, ale se svými 1700m+ působila spíše jako chudý příbuzný. Papír snese vše, převýšení v reálu skoro dvojnásobné a skutečnost, že již šlo o druhou noc, udělala své. Přesto se nám s ní podařilo vypořádat, myslím, dobře. Spát jsme šli tentokrát kontrolovaně – nečekali jsme, až si někdo ustele i s kolem, začne povídat nesouvislé historky nebo mluvit polsky a na hodinku zakempili. I přes to (nebo možná právě díky tomu) jsme předjeli další týmy, co si na nás tak smsli na treku a do cíle dojížděli opět se Švédy a Estony. Etapa končila pekelným sjezdem (1500m výškových!). Několikrát jsme museli zastavit a vyklepat prakticky vše, ještě teď mi brní ruce, nohy, prdel a tak dále.
(Každý se před sluncem chrání jinak.)
Tady se trasa stočila z hor na jih a teploty začalay růst. Nejen v depu, ale i na etapách. Na dalším treku s canyoningem sice vyrábíme první větší chybu (z horka, ne asi!), ale jinak příjemně bouří (taky z horka), silně prší a fouká a cestu nám zdobí výrazná dvojitá duha (z horka?). Postupně krájíme další kilometry tratě a když se z naprosto nečekaného směru vynoří – wait for it – švédové, máme zase o zábavu postaráno. Už se nezdravíme jinak než „see you later“ a čím dál víc se u toho potutelně usmíváme.
(Cykloetapa…)
Sedáme zase na kola a (před Švédy) vyrážíme na třetí noc. Tady náš závod nabral naprosto bizarní rozměry. Vše začalo krvácením z nosu. Ne, že by to bylo nějaké zásadní zranění, ale dost špatně se s tím mapuje, řídí a vlastně dělá špatně úplně cokoliv. Pokud ještě nemáte čím zastavit, čeká vás pár minut držení nosu, a později vaše parťáky nepěkný pohled do tváře. Ale ten si nakonec zvykne na ledaccos, třetí noc už není nikdo krasavec. Obbbbllláááázkovvvvá pasáž z nás vyklepala poslední zbytky citu v rukou i nohou, konečně můžeme zaútočit na hrad! Útok, krleš, mor ho! Poslední kopec v etapě a na něm hrad. Cesta jej objíždí po spirále a odevšad se blíží světýlka. Přichází průtrž mračen, místní jílové cesty se mění v nesjízdné pole, kdy se hlína lepí na pláště tak, že kola nejdou ani tlačit. Světýlka se roztřepala, občas slyšíme nadávky. Po chvíli zoufalé snahy jdeme na půl hodiny spát. Potřebujeme to jako sůl a tady nic nevymyslíme. Budíme se naproto zmatení, ale cesty uschly a můžeme dobýt hrad. Tady se zasekaly snad všechny týmy, jen proradní Švédové přijeli pozdě, když už bylo vše suché.
(Třetí noc na kole, všechno bolí.)
Hrad bereme útokem a rychle do depa ať stihnete limit. Stihli jsme jej jen my.. a Švédové, pořád je máme na krku. Do výsledků vstupuje další proměnná (čekáme na věci v depu) a už se v tom nevyzná vůbec nikdo. Rozednívá se do čtvrtého závodního dnu, už nám to moc nemyslí, ale pořád jsme schopni zaparkovat správně s kajakem narozdíl od Švédů, ke kontrole i zpět musí přes skály. Řádně se jim vysmíváme a věříme, že jsme jich zbavili nadobro. Jenže chvíli na to jsme je v blbosti překonali, vjeli do špatné zátoky a švedové by se nám mohli také vysmát pěkně do xichtu… kdyby nebyli tak daleko vepředu.
Poslední biková etapa v pekelné výhni nic nerozhodla, a tak po dalších 30km kajaku na solidně tekoucí řece, mezihře na paddleboradech, individuálním i společném orienťáku dobíháme prakticky současně něco po půlnoci do cíle na hradě v Lleidě.
Jsme naprosto vyřízení, o umístění nemáme ponětí – od druhého dne se v depech začaly motat týmy, které vynechaly jednu či více etap a na náš dotaz ohledně týmů, které absolvovaly celou trať jsme dostávali odpovědi jako dva týmy nebo i dvanáct. Jistě, můžeme tyto hodnoty zprůměrovat a nečeho se dobrat. Můžeme je také vynásobit, a dostaneme podobně spolehlivý výsledek. Výsledné 7. místo nevzbuzuje ani nadšení, ani zklamání, ale bereme jej. Jednak jsme po průběhu závodu něco takového očekávali, ale hlavně jsme na vyhlášeni pořád strašně unavení, abychom nějak reagovali – dojeli jsme teprve před pár hodinami a za 87 hodin jsme naspali jen hodinu a půl.
(Cíl na hradu v Lleidě, radost a úleva.)
Na vyhlášení se mě opatrně ptají Estoni, jestli jsem OK. No jasně, proč by ne? Vysvětlují, že když mě naposled viděli na hradě, vypadal jsem prý jak zombie – od krve, od bahna a klátivým pohybem. Aha, vůbec mi nedošlo, jak vypadám a chodidla už byla hodně otlačená…
Byl to fyzický nebo technický závod? Jednoznačně oboje. Prudké výjezdy i sjezdy, vysokohoské treky, tam to byl nápor na fyzičku. V závodě ale bylo mnoho voleb postupů, technické disciplíny jako canyoning, měla být i via ferrata. Prveřadě to byl ale zajímavý závod v krásném prostředí. V podstatě celou dobu jsme měli pocit (někdy nejen pocit), že nás něco brzdí, že nejdeme optimálně a doufali, že už konečně se do toho opřeme a začneme to rubat. Jenže naštěstí závod nikdy neupadl do bezduchého fyzického rubání, rychle a dynamicky se měnil. Na to nejsme úplně zvyklí a za mě je tohle ten styl závodů, které se mi líbí.
