Expedice No limits - Himalaya 2016

1. 3. 2017 No Limits

Ranní rozbřesk ozařuje vrcholy hor lemující rozlehlé údolí, slunce rozpouští poslední zbytky sněhu na hřebenech. Je ráno 11. srpna a na letišti v Lehu právě přistála skupina No Limits Himalaya, tvořená 9 studenty, vozíčkářem Honzou Krauskopfem a několika

Celkem se zde sešlo 15 dobrodruhů s cílem posunout limity nejednoho z nás. K tomuto účelu jsme vybrali jedno z nejmagičtějších a zároveň pro život nejobtížnějších míst, Himálaj.

Ale začněme pěkně od začátku, kdy projekt No Limits vznikl. Na začátku byla myšlenka. Myšlenka vyrazit na cestu do himálajských koutů a umožnit ji i lidem, kteří by za normálních podmínek na podobnou cestu ani nepomysleli. Začátkem tohoto roku jsem se setkal s Antonínem Kolářem, učitelem a vedoucím klubu cestovatelů v Plzni. Již po krátkém rozhovoru na téma Himálaj bylo jasné, že naše další kroky povedou společně. Klub cestovatelů zaštituje program DofE - Cena vévody z Edinburghu. Jedná se o vzdělávací program, který mladým lidem od 14 do 25 let umožňuje rozvíjet své dovednosti a aktivně využívat volný čas. Když jsem Antonínovi sdělil záměr připravit cestu do oblasti Ladakhu s hendikepovanými, okamžitě v tom viděl příležitost pro studenty splnit úkoly v rámci programu DofE. Slovo dalo slovo a nabídli jsme tuto možnost studentům, na cestu se jich přihlásilo deset.

Od února tohoto roku se připravovali a procházeli náročným výcvikem do himálajských podmínek. Základem bylo účastníky naučit dovednosti potřebné k bezpečnému pohybu a pobytu ve vysokohorském terénu, připravit na kulturní rozdíly a věnovat se i psychologické průpravě. Výcvik se netýkal jen běžných úkonů v průběhu trekování, ale účastníci si prošli též speciální zdravotnickou průpravou a v neposlední řadě trénovali lanové techniky použitelné při řešení nouzových situací, transportech a pohybu v lezeckém terénu.  Předodjezdové přípravy také zahrnovaly neméně důležité činnosti v oblasti fundraisingu a propagace. Spříznění a podporu jsme našli u vyhlášené české firmy Tilak, kde jsme mohli dovybavit skupinu potřebným vybavením do těchto náročných podmínek. Za tuto možnost děkujeme a vězte že se toto oblečení stalo po dobu pobytu naší druhou kůží!

Nacházíme se v Lehu, správním městě Ladaku. První dny v této oblasti jsou ve znamení aklimatizace. Většina účastníků si pozvolna přivyká na prudkou změnu nadmořské výšky. Díky dobré přípravě nikdo nepociťuje těžké příznaky výškové horské nemoci. Zatím jsme ale „jen“ ve výšce 3600 m.n.m. Aklimatizace probíhá v duchu krátkých výletů, poznávání zdejší kultury a buddhistických klášterů. Honza Krauskopf si se svým vozíkem potvrzuje, že zdejší kraj opravdu není bezbariérový.

Po několika dnech v hlavním městě Lehu nastupujeme do pronajatého autobusu a odjíždíme do Zanskaru. Cestou zastavujeme na významných místech, jako je klášter Lamayru. Ve skalním terénu jsou tu zasazené hliněné budovy obklopené posvátnými čorteny, množstvím vlaječek a dalšími symboly buddhismu. Místo jako toto vám vezme slova i dech, nejen díky nadmořské výšce, ale také svojí tajuplnou krásou.

 Nikdo netušil, že silnice do Padumu bude v tak dezolátním stavu a přibližně 260 km úsek nám zabere 16 hodin jízdy. V nočních hodinách dorážíme do Padumu, hlavního města Zanskaru. Po dni odpočinku studenti plní sil za rozbřesku vstávají. Vyrážejí splnit svůj závazek z programu DofE, ostrou čtyřdenní expedici. V rámci této expedice podnikají trek údolím řeky Zanskar, odkázání jen na sebe, vlastní zdroje a svoji skupinu. Podmínkou splnění je například povinnost pohybovat se vlastní silou, nevyužívat žádné místní dopravní prostředky, nést si vše potřebné a minimálně jednou denně si zhotovit teplé jídlo. Coby hodnotitel DofE expedic každý den skupinu potkávám a hovořím s nimi o průběhu jejich dne. Po čtyřech dnech oficiálně ukončujeme ostrou expedici studentů a společně přejíždíme na korbě náklaďáku zpět do 30 km vzdáleného Padumu.

Skupina s Honzou se mezitím přesunula na začátek našeho dalšího treku, kde na nás v táboře u vesnice Emmu čekají. Odtud vyrazíme na cestu do Darchy přes 5100 m vysoké sedlo Shingola. Honza zde odkládá vozík a jeho nohy nahradí kůň. Ráno 20. srpna je konečně celá skupina pohromadě. Shledáváme se také s našimi místními koňáky a jejich koňmi. První zprávy od koňáků nejsou pro náš tým příliš přívětivé. Minulý rok zde byla velká povodeň, která zničila většinu cest a mostů. Nyní jsou přes řeku natažené provizorní visuté mosty, po kterých kůň ani Honza neprojede. Domlouváme se tedy, že vyrazíme na průzkum terénu a zjistíme, jak se situace skutečně má. Informace od místních se totiž liší jak podle denní doby, tak podle nálady dotazovaných. Scházíme k řece a připravujeme se k překonání první větší překážky naší cesty.

 Visutý most je zhotovený z ocelových lan a podlaha mostu poskládaná z volně položených klacků a větších kusů kamení. Pod tímto provizorním mostem se valí 50 m široká řeka Zanskar, která má po předchozích deštích nadmíru vody. Vytahujeme lana a lezecký materiál a budujeme jistící lano nad mostem. První jedinci přecházejí na druhou stranu. Řeka burácí a kapky z peřejí vystřikují jako by se snažily pro nás sáhnout až na lávku.  Nakonec se všichni dostávají na druhý břeh. Zde si koňáci nakládají koně naší bagáží a společně vyrážíme k 15 km vzdálenému kempu v Yal. Honzu s jedním studentem a Hankou necháváme v základním táboře. Ještě dnes večer nebo zítra ráno se vrátíme s aktuálními informacemi o stavu cesty a budeme postupovat podle možností společně dále. Procházíme strmými svahy a skalnatými kaňony ve výšce kolem 40 m nad řekou. Chodník se nám občas ztrácí pod nohami a do prázdného prostoru pod námi se s hlukem řítí kamení. Každým dalším krokem si uvědomujeme, že koňáci měli pravdu a tato cesta pro Honzu na koni je spíše ruskou ruletou. Ještě toho večera smutně probíráme tuto skutečnost v kempu s týmem. Dáváme hlasovat. Výsledek dal jednohlasně za pravdu, že to je příliš riskantní. Název týmu No Limits neznamená, že nerespektujeme limity. Posouváme limity tvořené v naší hlavě, individuální limity a limity skupiny, ale jen v rámci bezpečnosti a zdravého rozumu. Následujícího dne jsme tedy došli se špatnou zprávou zpět do tábora v Emmu. Hledáme společně řešení situace. Honza a ostatní chtějí dosáhnout Shingoly, a proto nakonec volíme variantu, kdy přejedou vozem na druhou stranu hor a setkáme se s nimi před Shingolou z druhé strany. Podle informací je tamní trasa bezpečná. Skupina studentů tam dojde po svých několikadenním trekem přes Kargyak. Prověříme cestu a připravíme postup.

Máme se setkat 26. srpna v Ramjaku. Studenti vyrážejí na cestu a plánují zastávku v Kargyaku a zdejší Sluneční škole, projektu českých dobrovolníků.  S narůstající nadmořskou výškou a snižující se vzdáleností od Shingoly stále více a více někteří zpomalují krok a zkracuje se jim dech. Po pěti dnech na cestě spočíváme na sedle Shingola. Euforie a radost, která nás provází, je tlumená pocitem, že nejsme kompletní. Sestupujeme tedy na druhou stranu hory ShingoRi a dorážíme na určené místo přesně v dobu, kdy přijíždí Honza a jeho doprovod. Budujeme základní tábor a domlouváme výstup na další den.

V 9 hodin ráno následujícího dne přistavujeme koně a děláme testovací jízdy s naším vlastním dovezeným hippoterapeutickým vybavením. Honza spokojeně přikyvuje ze hřbetu koně. Vyrážíme tedy vzhůru. Údolí, kterým kráčíme, se postupně s nabývající výškou otevírá. V 5000 m.n.m. nám kříží cestu řeka. Díky nočnímu dešti se v těchto místech rozvodnil potůček, který jsme nuceni překonat. Honza na koni si vody ani nevšimne, avšak zbytek týmu ji pocítil znatelně. Obzvláště Lenka, která po uklouznutí na kamení padá do vody a je kompletně mokrá. Okamžitě vyndáváme náhradní kusy oblečení. Teplota vzduchu v této výšce se blíží k nule a studený vítr pocitově teplotu ještě snižuje. Pomáháme překonat tuto nepříjemnost a společně pokračujeme jako tým poslední desítky metrů k našemu vrcholu. Před námi se objevuje několik čortenů vyskládaných z kamení a ověšených spoustou tibetských modlitebních vlaječek. Se zvláštním pocitem smutku, štěstí, radosti a se slzami na krajíčku docházíme k nejvyššímu bodu. Na hodinkách naskakuje výška 5100 m.n. m. Pozoruji Honzu. Ze hřbetu koně má výtečný výhled na okolní krásy. V tichosti a s pocitem štěstí prožívá naplno tento okamžik jako by se snažil vrýt do paměti každý kousek kamínku, skalního záhybu, oblaku na obloze. Setkáváme se s Honzou očima a ani nemusíme mluvit. “Stálo to za to” zní v našich hlavách. Těžké mraky nacucané vodou nás upozorňují, že nejsme u cíle. Náš cíl je až v bezpečí základního tábora. Vydáváme se tedy na cestu zpět. Opět přecházíme několik rozvodněných toků a v druhé části naší návratové cesty se spouští lehký, avšak vytrvalý déšť. V tu chvíli oceňuji membránové oblečení. Myslím na ty, kteří si v rámci úspory váhy vzali jen lehké oblečení a nečekali dešťové přeháňky. Po několika hodinách tohoto mrholení jsou na kost promočení. Dorážíme zpět do tábora kolem šesté hodiny večerní, těsně před soumrakem. Honza promrzlý na kost vlézá za pomoci týmu rovnou do spacáku. Všichni jsou hodně unavení, ale spokojeni. Podařilo se to, co jsme si vytyčili a bezpečně jsme se všichni dostali až na konec cesty.

Vracíme se zpět do Lehu, odkud nám za několik dní letí letadlo zpět k domovům. Všichni pociťují fyzickou únavu po třech týdnech putování po těchto nehostinných končinách. Tento čas v nás probudil pocity sounáležitosti, propojení, vděčnosti. Změnil vnímání hodnot a ukázal nové pohledy na svět kolem nás. Každý z účastníků, kterého se zeptáte, co mu tato cesta dala, se zhluboka nadechne, usměje a napije čaje. Jinou odpověď nečekejte. Slovy se to dá stěží popsat.

Teaser na připravovaný film: ZDE

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace