Minulý rok v říjnu jsme se na norských Lofotách přesvědčili na vlastní kůži, že déšť je tu na denním pořádku a není to déšť jen tak ledajaký, je to déšť vodorovný.
Typický červený rybářský domek, který byl po čtrnáct dní naším útočištěm, se často větrem otřásal tak, že jsme si nejednou říkali, že nám ta střecha prostě musí uletět... Neuletěla a já už tenkrát vědět, že se musím vrátit. Protože když se občas mraky rozestoupily, oko fotografa zaplesalo. Vysoké štíty s téměř kolmými stěnami, hluboké fjordy, rybářské vesničky, po večerech polární záře nad hlavou, prostě paráda.
Semínko bylo zaseto a hned po návratu jsem začal plánovat další fotografickou expedici za polární září.
Zimní Lofoty - fotografův ráj
Díky Golfskému proudu se i tady, daleko za polárním kruhem, pohybují teploty na pobřeží v zimním období jen kolem nuly. Chvíli prší, chvíli sněží, tu a tam se i slunko ukáže. O větru nemluvě, ten nám dělá společnost téměř nepřetržitě, a pokud se náhodou uklidní, máme jistotu, že to není na dlouho.
Téměř veškeré naše fotografické snažení se odehrává na třech nejvzdálenějších ostrovech Moskenesøy, Flakstadøya a Austvågøya. Všechny jsou naštěstí propojeny mosty a tunely. Základnu máme opět v rybářské vesničce Hamnoya. Do přístavu pro čerstvou rybu k večeři tak můžeme chodit doslova v papučích (bohužel počasí tomu chce jinak a většinou blahořečíme goretex, nicméně to nic nemění na tom, že ryba vytažená přímo z moře je prostě slast a cpeme se jí proto skoro každý den).
Během dvanáctidenního pobytu projezdíme a prochodíme křížem krážem, co se dá. Tu a tam se vyškrábeme i na nějaký ten kopec. Tedy jen co podmínky dovolí, protože jste tu primárně kvůli fotografování a tyhle hračky něco váží, takže horolezecká výbava musela zůstat doma. Přesto se daří fotografovat některé východy a západy slunce pěkně z nadhledů nad fjordy.
Místní kopce nabízejí nespočet skialpinistických túr a nejeden lezec by se tu též vyřádil. Neposkvrněná liduprázdná krajina si o to přímo říká. Tak snad na některé z dalších návštěv, s fotografováním se to skloubit nedá.
Co je pro nás nejdůležitější, několik nocí se nám nad hlavou prohání i ta mrška zelená. Hlavně kvůli ní tu jsme. Lofoty jsou na výskyt polární záře díky své poloze jednou z nejlepších lokalit v Evropě vůbec. Díky vyspělé technice a předpovědním modelům víme přesně, kde bude jasno a kam tedy máme zrovna vyrazit a jaká intenzita polární záře nás který den čeká. Pak už stačí jen vytrvat, než se rozjede to velké představení matičky přírody.
A co na zdejší klima říká fotografická technika?
Povětrnostní podmínky jsou tu opravdu drsné. Zažili jsme dny, kdy se nedalo kvůli větru a dešti ani vylézt z chatky. Obecně ale fotoaparáty a objektivy vydrží téměř vše. Již léta vystavuju svého dnes již veterána (Canon 5D Mark II) lijákům, sněžení i mrazu a stále šlape jako hodinky. Nedá se tomu vyhnout, protože v těch nejzběsilejších podmínkách vznikají nejunikátnější snímky. Když tedy zachováváte jistá pravidla (například nepřijdete z -15 do vyhřáté chaty a hned foťák nevybalíte z brašny, to se totiž zarosí nejen zvenku, ale i zevnitř a dříve nebo později tam něco zkratuje – oprava nerentabilní), nemusíte se bát téměř ničeho. Objektivy, ty vydrží snad úplně vše. Už se mě povedlo je i vykoupat (zatím jen ve sladkovodním jezeře, s mořskou solí by si asi nerad potykal), stačilo jen řádně vysušit a šlape dál jako hodinky.
Lofoty vřele doporučuju, nejsou zatím tak „provařené“ a zasažené turismem jako třeba Island, tak neváhejte, než se tomu tak stane i zde. Už se zase moc těším na další, tentokrát listopadový nášup zážitků s bandou nadšených fotografů, kteří nejsou líní vystoupit ze své komfortní zóny a zažít něco intenzivního!
Michal Balada (www.michalbalada.com)
