Iditarod den po dni (1. část)

18. 3. 2014 Honza Kopka

Vyprávění Jana Kopky o průběhu letošního ročníku závodu Iditarod trail.

Zdravím s další zprávou nyní již z Anchorage.

Včera jsme se s Pavlem přesouvali z Nome do Anchorage.  Polední let se změnil v pozdní odpolední. Letadlo - menši Boeing pravděpodobně 737, co jsme s ním měli odletět, kroužil nad Nome a vzhledem k počasí a dost větrným podmínkám nedokázal přistát. Po několika hodinách kroužení mu začalo docházet palivo, a tak musel najít jiné nejbližší místo k přistání, což v těchhle končinách není tak jednoduché. V tomto místě ale neměla letecká společnost kontrakt na pohonné hmoty, a tak se kvůli administrativě protáhl opětovný vzlet. Později odpoledne se počasí trochu uklidnilo a Boeing konečně přistál. Cesta zpět proběhla bez problémů. Už v letadle mi bylo smutno po Nome. To malinké městečko, ta oáza uprostřed arktické krajiny sevřená mrazem, ledem a sněhem na stovky mil daleko od jakékoli civilizace, mi prostě učarovala. Po pár dnech jsme se tu cítili jako doma. Musheri i místní lidé nás poznávali a zdravili na ulici. Barman, když jsem zašel do hospody na pivo, se hned ptal, tak jak ses dneska vyspal? Odpovídám "dobře", protože tady se na všechno odpovídá "dobře". Se spaním to tu ale bylo horší. Celý závod jsem se těšil, jak se v Nome konečně vyspím a tady nakonec bylo ještě míň času na spaní než při závodech. Lidé se mě často ptali, jsi unavenej?, muselo to být vyčerpávající? A já odpovídám, jo, to bylo. Hlavně bary v Nome. V Anchorage se vracíme do baráčku k holanďance Irene, kde máme zázemí. Nikdo doma, klíč je ve schránce tak jako každý den, a tak jak byl před sedmi lety, když jsem tu byl naposled. Ani jsme se neozvali, kdy přijedeme. Vejdeme dovnitř a na kamnech hrnec polívky. Je to jako byste se vraceli domů. Irene tu čeká s pecí nachystaná na každého závodníka, který se vrací z cíle nebo z trasy. Je tu ale nezvyklý klid. To před závodem to byl jiný frmol. Vrcholily přípravy, a jak se přibližoval start, narůstala panika a zmatek. Závodnici si vzájemně okukovali věci, jestli něco nezapomněli nebo nemají radši použít něco jiného, co líp funguje. Zmateně odbíhají do krámu a dokupují věci na poslední chvíli. Nabalování na kola probíhá pozdě do noci. Mám pocit, že nemám moc věcí, když ale zvážím kolo, je hodně těžké - 35 kilo a to tam nemám ještě foťák + záložní, kameru, kabely, dobíječku. A není v tom 3-6 litru vody, co povezu na zádech. Na startu jsem si ověřil, že patřím mezi největší těžkotonážníky. Ten závod se za sedm let od mého posledního startu posunul úplně někam jinam. V tu dobu jela většina účastníků na svém vlastním prototypu. Ted do toho vstoupili již profesionální firmy.  Rámy, vidlice, dokonce i ráfky jsou již karbonové, osazené superlehkými komponenty. I naložení závodníků je úplně jinde. Ti, co jeli krátkou trasu, byli hodně nalehko stejně jako dnes. Na krátké trase jsou checkpointy a oni věřili, že ať se stane cokoli, dokáží se na něj vždy nějak dostat. Malým množstvím bagáže se hodně lišili od těch, co jeli přes celou Aljašku. Za McGrathem, cílem krátké trasy, vjíždíte do pustého vnitrozemí bez jakékoli podpory a zázemí. Jezdilo se to víc outdoorově, byli jsme připraveni několik dnů přežít bez cizí pomoci. Ted se rozhlížim na startu a ti, co jedou dlouhou trasu, se bagáží neliší od těch na krátkou. Až na výjimky jsem o 5-7 kilo těžší než ostatní na dlouhou trasu.  Ale i o tom je tenhle závod. Nejen jak máš natrénováno, ale i jak nízko máš svůj limit na přežití nebo jak vysoké riziko jsi ochotný podstoupit. I Pavel byl na tom s váhou dost dobře. V hlavě probírám, co bych mohl odlehčit, ale nic mě nenapadá. Posledně panovaly dost špatné podmínky, mezi vesnicemi jsme byli i týden a byl jsem rád za vše, co jsem měl. Vezu i vařič a palivo, což někteří nemají. Prostě zůstávám u větší jistoty. V neděli 23. 2. 2014 ve 14:00 je odstartováno na jezeře Knick Lake, kousek od Anchorage. Původně hlásili déšť, ale udělalo se krásné počasí - modro a sluníčko, teplota jen pár stupňů pod nulou. Vyrazilo se docela v poklidu. To při mém prvním i druhém startu všichni vypálili, jako by to bylo na 35 mil a ne na 350 nebo 1100. Pole závodníku se pomalu roztahuje. S Pavlem jedem podobný tempo, a tak zůstáváme spolu. Nijak jsme to neplánovali, na startu jsme si jen popřáli hodně štěstí. Je to těžký si s někým výkonnostně sednout na tak dlouhou vzdálenost.  Na jezeře Flat Horn Lake je většina plochy čistý led. Po pár hodinách závodu poprvé litujeme, ze nemáme hřeby. Toho budeme litovat na trase ještě mockrát. Ti s hřebama letí, my se spíš snažíme udržet na kole. Někde za jezerem potkáváme Billyho Koitzsche - legendu sněžných kol a prvního člověka, co přejel na kole Aljašku tam i zpátky 2000mil. Je tu na skútru jen povzbudit závodníky a bude tu bivakovat. Dává mi pivo a malou lahvičku whisky. Beru si oboje. Přijíždíme na Yentna river, začíná se stmívat, nasazujeme čelovky. Zapadne slunce a teplota letí neuvěřitelně dolů k -25, možná i níž. Je znát, že nejsme přivyklý a snášíme to špatně. V Česku teploty nebyly pod nulou téměř vůbec a v Anchorage maximálně -8. Na řece je  cesta tvrdá jak silnice, vítr jde trochu do zad. To mi k Aljašce moc nesedí, je to ale příjemné. Poměrně v pohodě dojíždíme na 1.checkpoint Yentna Station. Dáváme si polívku, hamburger a kolem 10. večer pokračujeme dál. Cesta stále super, nad námi tmavá obloha a zářící hvězdy. Je hodně mrazivo a to, s čím mám problémy, jsou nohy. Jedu vlastně v keckách a přes ně mám ještě oblečené další silné nepromokavé boty pod kolena. Jsou nepromokavé a tedy neprodyšné. Z nohou se mi odpařuje vlhkost a ještě v  botách mrzne a vytváří mi v nich kusy ledu, které mi mrazí nohy. Občas musím zastavit a led z bot vytahat. Systém jsem zvolil těsně před startem a nemam ho vyzkoušený a hned tady se projevuje moje nepřipravenost. Většina lidí jede to samé, i Pavel. Ale on stejně jako ostatní má ještě první vrstvu ponožek také neprodyšnou, takže vlhkost neprostoupí do boty a další ponožky a vnitřní boty zůstávají suché a nic mu v botách nemrzne. Pokud to nevyzkoušíte nebo vám to někdo neporadí, nepřijdete na to. V malých mrazech v Anchorage to bylo OK, tady ale nastává problém. Není jasný, jak budu fungovat dál. Během noci jako by najednou někdo rozsvítil oblohu a spustil světelnou show.  Bylo to jak ve velkoplošným kině a přímo před námi se přesypala silná polární záře a visela z nebe dolu k obzoru jak záclony, se kterými někdo stále hýbe. Přivítání Aljaškou bylo velkolepé. Kolem 1 hodiny ráno přijíždíme do Roadhouse ve Skwentně, náš další checkpoint. Najíme se a volíme několika hodinový spánek. Zatím nám s Pavlem společný režim vyhovuje.  

Pondělí 24. 2. 2014 Po 5 hodinách spánku a snídani opouštíme checkpoint, kde se kroutí bolestí jeden ze závodníků. V noci si na řece otočil nohu v koleni a do rána se dostával mnoho hodin sem. Nikdo nejel, kdo by mu pomohl nebo zavolal pomoc. Mrzl, strašně trpěl, ale dostal se sem. Teď tu čeká, až ho tu vyzvedne letadlo. Pokračujeme k horám, opět modro, sluníčko, cesta tvrdá kroutící se krajinou, téměř žádný vítr, teplota kolem -7. Začíná se to vlnit, máme 64 kilometru do dalšího checkpointu Finger Lake, vstupní brány do hor Alaska Range. V půlce je srub Shell Lake Lodge se starší lady, která tu je již 40 let. Na 20 minut tu zastavujeme, na pohovce tady spí Bob, amík z Anchorage, který jel celou noc. Doplňujeme pití a dostáváme informaci o počasí. Dnes a zítra má být ještě takhle, žene se ale teplá vlna a hlásej děšť i nahoře v horách. Jak to bude za horami, netuší. To už je vnitrozemí, tam bývá úplně jiné počasí než z téhle strany hor. Stále se blížíme k horám, jede to dobře, cesta běží přes planiny a řídkýma lesíkama. Kolem 1/2 druhy jsme na srubu Winter Lake. Tady máme první balíčky dopravené organizátorem. Měním jen baterie v čelovce a GPSce a trochu jídla. Jinak vše nechávám k dispozici ostatním závodníkům. Asi v 17:30 jsme opět v kupé a vyrážíme do hor k dalšímu checkpointu Puntilla nahoře mezi štíty. Z hor z Rainy passu zrovna přijely dva skútry a nakypřily nám cestu. Musíme přivypustit kola a moc to nejede. Cesta se kroutí mezi kopci a porad stoupá, občas je tak prudké stoupání, že sotva vytlačím kolo. Tady se hodně projevuje moje nadváha. Projevuje se vlastně pořád, při každém šlápnutí a těch šlápnutí je za každý den hodně. Po rovině a na tvrdých cestách to ještě jde ustát, v kopcích nebo v měkčím terénu je to ale hodně znát, A místy kolo vytahuju nahoru po centimetru.  Je snad absolutní tma, pohlcuje světlo a je špatně vidět. Míjíme místo se stále otevřenou vodou, místo, které se nikdy nezavře ani ve velkých mrazech a následuje dlouhé tlačení do velmi prudkého kopce. Postupujeme pomalu, ale jde to. Minule jsem se nemohl vyškrábat a stále sklouzával po ledě dolů a trvalo mi to snad hodinu. Cesta už je zas tvrdší a jde to líp. Musíme dát pozor na občasný ledovatý puchýře. Nakonec se v 23:30 dostáváme do srubu v Puntile, posledního bezpečnýho místa před vstupem mezi největší štíty. Je tady asi 11 bikerů, postele jsou plný, není si kam lehnout. Sušíme věci a jíme, uvolňuje se jedna postel, Pavel si lehá, kolem jedný ráno vyráží další závodník na trasu, a tak si lehám i já.

Úterý 25. 2. 2014 Před devátou ráno jsme opět v sedlech. Zase je nádherně modro a mezi štíty se postupně dostávají i sluneční paprsky. Jak se dostáváme výš, cesta je občas měkčí a zafoukaná a musíme i nasadit masky vzhledem k větru. Je to ale spíš průvan než opravdový vítr. Opět ideální počasí a i stav cest docela ujde. Tady to bývá strašné a plno několikanásobných účastníků tvrdilo, že přes hory projeli několikrát a nikdy je vlastně neviděli. Ted to vypadá, že si hory prohlédneme v plné kráse. Projíždíme přes Rainy pass. Původně se uvažovalo, že nás tu nepustí a budeme muset vedlejším pásem přes Hells Gate. Tam tudy jsem jel  už minule při předchozím startu. Jediný ročník, který nejel napřímo. Měl jsem štěstí i tenkrát, počasí bylo nádherné a cesta  taktéž. Jsem rád, že nyní poznám i Rainy pass. Postupujeme nahoru a fotíme. Scenerie se neustále mění. Je to tu velmi nebezpečná oblast, často nulová viditelnost, nemožná orientace, padají laviny. Dnes ale vypadá přátelsky, krotce a nádherně. Opět děkuju Aljašce, že nám to usnadňuje a ještě dopřeje tu krásu vidět. Nahoře bývala stará dřevěná cedule Rainy pass. Teď je tu moderní železná vyrobená pečlivě někde v dílně, až se sem trochu nehodí. Čekal bych takovou někde v Krkonoších, ne ale uprostřed divočiny největších severoamerických hor.  Cesta dolu vede strmě nejprve po svazích a pak úzkými roklinami potoku Dalzell Gorge. To byl důvod, proč se uvažovalo o jiné variantě. Bez sněhových mostů a dostatečně zamrzlého potoka je průjezd nemožný. I tuhle část jsme ve zdraví překonali a po řece se dostali až k dalšímu checkpointu u srubu v Rohn. Potkávám tu stejně jako tenkrát lovce Jaspera. Zdravím ho s tím, že jsem tu byl před sedmi lety.  Jo, jo, to jsem měl ještě zrzavý vlasy, teď jsou bílé, povzdechl si. Zázemí a balíčky máme ve stanu za srubem. Opět si beru jen něco málo a jinak celý nechávám k dispozici. V půlce stanu jsou do výšky asi 30 cm smrkové větve. Jeden z dobrovolníků vysvětluje, dobře se na tom spí a navíc to voní líp než závodníci. Dostali jsme se sem kolem 16. hodiny. Jsem poměrně z těch kopců a těžkýho kola unavenej a lehl bych si, ale po krátkém odpočinku asi v 18:30 pokračujeme. Musíme dál, utíkáme před teplou vlnou a dešďem. Chceme urazit ještě 70 kilometrů až do srubu, kde se dá přespat. Sjíždíme na čistý led Kuskokwin River, zvedá se silný vítr a žene nás dopředu, ani nemusíme šlapat. Být trochu zboku, bude nám podrážet kola. Cesta po chvíli mizí v lese a je úplně bez sněhu. Kořeny, kameny, drny, chvílemi to jde, chvílemi hůř. Jedem obrovským spáleništěm, kolem nás jsou pahýly mrtvejch stromů a v noci to jen dokresluje ponurost místa. Za sedm let, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo, nic tu nezačalo růst. Nikde žádný sníh a černá hlína pohlcuje světlo čelovky. Přijíždíme k řece. Ted v noci není vidět kudy přes ni. Pod nohama se nám bortí led, a tak se vracíme zpět. Pavel má defekt. Na břehu vyměňuje duši, já zatím zkoumám okolí, kudy by to mohlo jít. V tom zápalu jsem si ani nevšiml, že jsem úplně promrzl. Pavel má vyměněno. Budeme muset pres řeku, ale nevíme kudy. Všude to vypadá podivně. Nakonec obouváme nepromokavé návleky vysoké až k rozkroku a i když drží, poutkem přichytáváme k bundě. Právě Billy Koitsch, kterého jsme potkali hned první den, tohle neudělal a uprostřed řeky při brodění mu začal jeden návlek sjíždět. Měl na výběr. Buď pustí kolo do vody a chytí si návlek nebo nechá návlek a zachrání kolo a věci na něm před namočením. Dobrodil se se spadlým návlekem. Stálo ho to dva prsty na noze. Nám se led sice bořil pod nohama, ale nikde jsme se úplně nepropadli. Postupujeme dál holou cestou až k ledové hoře, je to stráň celá pokrytá čirým ledem. Přitom nahoře je jen malý potůček, který někde zamrzne a neustále se vylívá po svahu ven, až ji celou přikryje ledovým krunýřem. Na botách máme hřeby, ale stejně moc nedrží a sklouzáváme dolů. Chvíli nám to trvá, než stěnu zdoláme. Nahoře, když se prostor trochu otevře, cítíme silné poryvy teplého větru do zad. Ještě před chvílí bylo poměrně mrazivo, teď teplota v mžiku vyletěla nad nulu. Doufáme, že déšť stáhly hory a nepřijde sem. Na těch hliněnejch cestách bysme se utopili v blátě. Přichází další defekt, tentokrát já. Není divu na takovéhle cestě. Opět zdržení. Potom přicházejí jezera s vyhlazeným ledem. Jsme už hodně unavení, ale několik tvrdých pádů mě probere. Jde to stále hodně pomalu a stále zbývá hodně kilometrů. Konečně se na cestě občas objevuje sníh a začíná to trochu jet. Jak tyhle oblasti bez sněhu překonají psí spřežení a jak chodci, táhnoucí těžké sáně za sebou, nám vůbec není jasné. Přichází část s krátkými prudkými výjezdy. Někdo jich napočítal padesát. Míjíme místo, kde stal Bison Camp a kde jsem přespával před sedmi lety. Z nostalgie tu zastavuju. Je to jen ruina primitivních obydlí. Povětrnostní podmínky jsou tu tak tvrdé, že asi bylo těžké udržovat polostanová obydlí. Proti  přírodě se tu dá jen těžko bojovat. Pokračujeme ještě asi deset kilometrů a odbočujeme z cesty další kilometr až ke srubu u medvědího potoka. Ve tři ráno jsme konečně na místě. Na srubu nocují dva místní indiáni, co tu loví. Má to výhodu, že je zatopeno. Jen na nás houknou, že na kamnech je voda a otočí se a spí dál. My jen vyndáme spacáky a zaleháme taky.

Středa 26. 2. 2014 Když se budíme kolem osmé, indiáni jsou už pryč. Vyndávám vařič, vařím čaj a zalévám si jídlo v sáčku. Když ho chci sníst, zjišťuju, že jsem zapomněl vyndat pytlíček se směsí proti zkažení jídla. Radši vyhazuju cely obsah a žádná velká snídaně se nekoná. Srub má na stěnách zvenčí ostnatý drát právě proti medvědům. Vracíme se na cestu a pokračujeme k Nikolai. Máme to asi 50 kilometrů, je opět mráz asi -10, zataženo a fouká nám trochu do zad a cesty jsou výborné. Při minulém startu jsem zažil jen protivítr. Vůbec jsem netušil, že by tady někdy mohlo foukat do zad. A teď to je zatím po většinu cesty. Bob, co jede někde za námi nás ale varoval. Pokud budete přijíždět do Nikolai odpoledne, chytíte posledních 20 mil silný protivítr. I to je při taktice při tomhle závodě důležité. Pokud znáte oblasti a jejich specifika, může vám to ušetřit spoustu času a sil. Nám to vyšlo přesně na odpoledne a těch 20 mil jsme si ve větru docela protrpěli. Do Nikolai přijíždíme kolem 15:30 a zázemí je stejně jako tenkrát v domku u indiána Nikolaje Petruschky. Obrovská pohostinnost. Jíme hodně, trochu odpočíváme a v 17:30 se pouštíme do poslední, 80 kilometrové části krátké trasy, většinou po řece. Podle informaci to opět měla být rychlá tvrdá cesta. Hned za vesnici zjišťujeme, že to tak není. Včerejší noční vichr přinesl závěje. Přivypouštíme, ale stejně to jde pomalu. Za chvíli nasazujeme čelovky. Cesta je střídavě lepší a horší. Včera tu účastníci proletěli jak po silnici, dnes to moc nejde. Tady je vidět, že co platí teď, nemusí platit za chvíli. Zastavujeme, abysme se najedli a nechali odpočinout nohám. Pavel se rozjíždí, já chci taky, ale mám prázdný přední kolo. Pískám na něj, ale neslyší, má čepici a kapuci a mizí ve tmě. Vyměňuju duši, kontroluju plast, jestli v něm ze včerejšího defektu něco nezůstalo. Snažím se vše udělat co nejrychleji. Mám kolo už zpět ve vidlici a slyším, jak utíká. To snad ne, další rezervu už nemám. Pavel měl jednu, kterou už má nasazenou, já měl dvě a ta druhá mi teď utíká. Pak jsem zjistil, že ve spěchu jsem tam vrátil tu píchlou a tu dobrou nechal přinapumpovanou venku. Vyměňuju duše znova. Mezitím se Pavel vrací. A dojíždí nás i dva Angličani, co vyrazili z Nikolai hned za námi. Do McGrath byla nekonečná cesta. Ve 2:35 ráno jsme tam. Vítají nás tam závodnici, co dojeli před námi i Bill, co to organizuje a hned nám snáší plno jídla. Peter a Tracy, co jim baráček patří, spí. Ráno nám ale Peter připravuje královskou snídani - obrovské omelety a palačinky, a vše, na co si vzpomeneme. Vládne tady nekonečná pohostinnost a přátelská atmosféra. Peter už je v důchodu, byl to německy silničář a Tracy poznal na soustředění na Mallorce a odešel s ní sem. Nikdy se nenaučil pořádně anglicky, a tak se musela Tracy naučit německy, pokud s ním chtěla komunikovat.

Čtvrtek 27.2.2014 McGrath Plánujeme si tu s Pavlem odpočinout a vyrazit až zítra. Ráno přijíždí Bob a přibíhá David Johnston v novém chodeckém rekordu 4 dny 1 hodina a 38 minut. V podstatě udělal trasu nonstop bez spaní, měl halucinace, rozdrbal boty a ulomily se mu tažné tyče od saní. Tak je prostě přidělal provizorně zezadu a táhl saně obráceně. Neuvěřitelný je, ze skoro nic na nich nemá. Jen lehký spacáček a pár věcí. Je neuvěřitelný, s jak málo věcmi lidi dokáží vyrazit. David není žádný vyhoněný sportovec, ale čistý přírodňák z Aljašky. Padl i bikerský rekord o neuvěřitelných 15 hodin. Nový je 2 dny, 4 hodiny a 43 minut - Kevin Breitenbach z Aljašky i ženský rekord 2 dny 14 hodin a 13 minut - také Aljašanka Heather Best z Fairbanks. Stav cest i počasí letos prostě přálo rekordům. I tak jsou časy neuvěřitelné vzhledem k náročnosti trasy a délce 550 km.

Neobydleným vnitrozemím

V McGrathu jsme se s Pavlem zdrželi plánovaně přesně den – od rána do rána. Nešlo až tak moc o odpočinek, ale o doplnění jídla, údržbu kola, trošku mě vyděsili dva defekty předního kola, tak sundávám a pečlivě prohlížím plášť. Paní domací Tracy nám vyprala věci a hlavně jsme furt jedli, co jsme zanedbali na trase a i na několik dnů dopředu. Když jsem po pár hodinovým spánku po dojezdu vstával, nemohl jsem polknout. Zhrozil jsem se, že pro mě závod končí. Tracy mi moc neradila jít k doktorovi, zaplatíš za to pár set dolarů. Nakonec zvolila malou lest a doktorovi sama volá, že tady má závodníka s problémama a že nejde o vyšetření, chtěl by se jen ujistit, že může pokračovat. Doktor byl ochotně během chvilky tady, byl fajn a nic za to nechtěl. Dýchací cesty nebyly úplně v pořádku, ale nemělo by to být nic vážnýho. „Kdyby nastal problém, zůstaň hned v nejbližší vesnici. Za jak dlouho budeš odtud v další?“ „Když budou dobrý podmínky, tak za 3-4 dny, když špatný, tak třeba za týden.“ Doktorovi se trochu udělaly vrásky na čele. „No uvidíš sám!“

Vše bylo připravené a nakonec zbyl čas i na pivo s Peterem Basingerem a starými kamarády. Nemám už rezervní duše, a tak mi poskytují svoje. Stejně tak nemám už ani rezervní ponožky, shořely mi při sušení v Rohnu. Poskytují mi je také.

Bob, který přijel během dne, odjel ještě v noci. Myslím, že to jeho nespaní ho dostihne. Pavel měl taky takový choutky, ale nakonec jsme zvolili pořádný spánek a cestování za denního světla. Navíc krajina stojí za to. Ráno vstáváme před pátou. Tracy ještě spí, ale Peter už je dávno v kuchyni a opět smaží ty jeho masivní chlapský palačinky, omelety a všechno možný. Cpem se až nám jídlo leze z uší. Míjíme se tu s lidma, co zrovna dojíždí. Vítáme je a oni nám na oplátku přejou hodně štěstí na další trase.

Pátek 28. 2. 2014 Po šesté hodině se loučíme, děkujeme Peterovi a opouštíme tenhle ráj uprostřed divočiny. Vzhledem k omrzlému nosu ho musím krýt šálou. V podstatě s tím bojuju od třetího dne. I když mi pocitově není zima, staré omrzliny, co jsem si odtud přivezl, když panovaly mrazy -40, se vždy proberou už při relativně pohodových teplotách. Po prvním omrznutí je už kůže v těch místech moc citlivá a náchylná. Stejně tak od druhého dne řeším problém s tvorbou ledu v botách. Přes první vrstvu ponožek si dávám igelity a přes to další ponožky. Pokud vám igelity nesjedou, funguje to a máte nohy poměrně v komfortu. Jenže oni stejně sjedou dolů do bot a je to jako před tím.

Asi 30 km od McGrathu je vesnička Takotna, plánujeme se tam naposledy najíst než zmizíme v neobydleným vnitrozemí. Vyšlo slunce a opět se udělalo modro, vítr lehce do zad. Na Aljašku neuvěřitelný. Jsme rádi, že jedeme za denního světla. V Talkotně zastavujeme v nějakým obydlí, co vevnitř trochu připomíná hospodu. Ptáme se, jestli se můžeme tady najíst. Chlapík nám špatně rozumí a my jemu taky. Chybí mu docela dost zubů. Nakonec vysvětluje, že nic nemá, že dneska nikoho nečekal. Ptáme se na obchod, posílá nás po stráni nahoru. Pamatuju se z minula, kde je, a tak se tam přesouváme. Před dřevěným domkem stojí dva místní indiáni. Tady obchod býval, ale není už 5 let. Vedle v poměrně slušně vypadajícím si dáváme čaj u staré paní. Je ráda, že tu někdo je a nezavře pusu: „Vesnice má asi 70 lidí a já jsem tu nejstarší. Přijela jsem sem za sestrou na návštěvu asi před 40 lety a zjistila, že mě tu nechytá alergie na kvetoucí pomeranče, tak jsem tu zůstala. Obchod tady vedle byl můj.“ Občas jí tam prej pomáhala místní indiánka, kterou jsem tam zažil já před sedmi lety.

Loučíme se a pokračujem. Za dalších 35 kilometrů, což znamená další 3 hodiny, vjíždíme do města duchů Ophir. Pravděpodobně se tady v okolí těží ještě zlato, vesnička je ale už přes 40 let prázdná, stojí tu ruiny baráků a starý vraky aut. Místo na mě působí mysticky, jako by chtělo vyprávět všechny ty příběhy z dob zlatý horečky, co se tu odehrály. Na konci je srub stále udržovaný. Vyvolává ve mně nostalgické vzpomínky. Tenkrát tu bylo asi 5 chlapů, připravovali tu zabezpečení psích spřežení, pozvali nás na jídlo a nechali nás přespat v takovém dřevěném stanu připraveném pro mushery. Bylo to pro nás jak v Hiltonu. Nepočítali jsme s tím. Tenkrát nás odtud čekala divoká jižní trasa tundrou bez cesty a ten týden, co následoval, kdy jsme byli ztraceni v pustině, bych už nechtěl zažít. Pamatuju si z něj každou vteřinu. Bivaky ve větru, nebylo kam se schovat, nevěděli jsme, kde jsme. Bylo to obrovské dobrodruzství, odkrylo, co v nás je, převrátilo nás to naruby. Ale nemuseli jsme se tam odtud dostat. Teď jen doufám, že severní trasa, která je na rozdíl od jižní aspoň trochu používaná, bude víc v pohodě. Za mrtvou vesnicí míjíme balíky už připravené pro závod psích spřežení hned vedle hrbolaté plochy, kde může přistát malé bus letadlo. Vždy to tady jen z letadla vyhodí a zmizí. A pak odbočka na jih. Vracejí se mi pocity z tenkrát, mám sevřený žaludek a mrazení v zádech. Stejně jako tenkrát je netknuta. Všechny stopy skútrů jdou na sever, naštěstí. Cesta je v pohodě a jede se dobře, teplota od slunce je nad nulou. Neprší, jak hlásili, aspoň ne tady, měli jsme štěstí, ujeli jsme tomu, ale ti za námi to chytli v těch blátivých oblastech. Jim se balilo na kola bláto, nám tady jen sníh, jak je navlhlý. Krajina je okolo nádherná, úplně odlišná od té kolem jižní trasy. Ale ani severní trasa nebývala žádný med. Od minula tu ale přibyly cestou do Ruby dva sruby, což je příjemné. Ten první je za 40 kilometrů a plánujeme tam dorazit dnes večer.

Zažíváme na trase nádherný západ slunce a teplota letí v mžiku hodně dolů. Na srubu jsme kolem desátý večer, je tu i Bob, co vyjel v noci před námi. Je rád, že nás vidí. Rozehříváme vodu ze sněhu, večeříme, kecáme, a pak si jdem lehnout do podkroví. Budem vyjíždět brzy ráno. Bob asi za dvě hodiny ještě teď v noci. Nějak ze spaní slyším šramocení dole a najednou ne až tak hlasitě se ozvalo: „Oh, no!“ Nějak jsem vycítil zděšení v hlase a otevřel oči. V průlezu u kraje uviděl jasně komíhající se oranžové světlo, který vydává hořící oheň, a jen vykřikl: "Ty vole!" a ve vteřině jsme byli s Pavlem průlezem dole. Hořela dřevěná deska stolu. Na okně byl hasičák, což většinou na srubech nebývá. Bob duchapřítomně vystříkl dávku a bylo po ohni. Jen nevěřícně kroutil hlavou: „Zapálil jsem si vařič a najednou vzplanul celý stůl. Nemohl jsem pochopit, proč ta voda na stole hoří, než mi došlo, že je to benzin a že mi netěsní vařič.“

Vše bylo zažehnáno a my se odebrali zase spát. Kdyby srub opravdu chytl, asi bychom se dostali ven, pokud bychom tedy prolezli malým okýnkem v podkroví. Tím bychom unikli z jednoho problému, ale byl by tu další stejně velký, shořelo by nám dole oblečení a boty a teplé spacáky. Takže bychom se chvíli ohřáli u hořícího srubu a pak umrzli. I tak jsme se museli smát. Každý, když by mu chytil stůl, by výrazně zařval „Do prdele!“ nebo něco podobnýho a Bob jen v klidu řekl: „Oh, no!“

Moc jsme se nevyspali, vstáváme před čtvrtou, jíme, balíme, děláme vodu na cestu. Neboť Bob kromě toho, že zapálil srub, nám vypil i tu, co jsme si připravili v noci. Kolem 1/2 šesté vyjíždíme, je hodně kosa, teplota nejspíš pod -25 a tady v otevřeným terénu protahuje. Kolem osmé se rozednívá a pak vychází slunce a přichází sice mrazivý, ale jinak opět nádherný den. Občas je cesta zafouklá, ale není to nic drastickýho, jen to zpomaluje tempo. Chceme jet dneska nonstop až do Ruby, mělo by to být asi 185 kilometrů. Pokud se nám to nepodaří, budeme muset bivakovat. Ještě dopoledne dojíždíme Boba a před polednem míjíme druhý srub. Pavel má pomalý defekt zadního kola, a tak tu mění duši. Přijíždí i Bob a vaří si tu oběd. My mezitím pokračujem směrem dál. Někde tady na místě zvaném Cripple bychom měli mít balíčky jen tak uprostřed ničeho. Ve skutečnosti je to jen prázdný název v mapě, takže přesně nevíme kde, deset dvacet kilometrů tu nehraje roli. Balíčky na jedné planince ale opravdu jsou vedle cesty v režných pytlích od Guatemalskýho kafe. Zastavujeme, rozděláváme naše balíčky a Dariův, Itala, co už nejede. Doplňuju něco málo od sebe i od něj pro změnu chuti. Ty věci, co mám já, už nemůžu ani vidět. Jím pořád to stejné a tělo se tomu už vzpouzí. Opět měním baterie v čelovce a GPS a po asi půl hodině pokračujeme. Máme to odtud do Ruby přibližně 100 km, ale vzhledem k nádhernému dni v nás vládne optimismus. Zatím! Na cestě vidíme stopy všech tří bikerů, kteří tu už projeli. Na jednu stranu je to uklidňující, jedeme správně, ale pak si uvědomíme, že první tu projel už před dvěma dny. Je to dva dny, co jsme vyjeli z Ruby. Nepotkali jsme za tu dobu žádný skútr, nikoho. A stopy jsou stále na cestě netknuté, ani tady neprojel nikdo už dva dny. Kdyby nastal problém, nemůžeme počítat s tím, že nás tu někdo najde. Pohyb lidí tady uvnitř vnitrozemí je téměř nulový. Opět děkuju Aljašce za stabilní počasí. Od průjezdu prvního jsou cesty netknuté a můžeme jet v jejich stopách. To nebývá na Aljašce úplně zvykem. Cesta se vlní nahoru dolů, občas zafoukáno a prošlapáno od třech před náma. Tempo je pomalé, ale není si na co stěžovat. Jsou roky, kdy by každý dal za takovouhle cestu cokoli. Vím to já i Pavel. Oba jsme tu na trase v minulosti zažili peklo.

Opět kolem osmé krásný západ slunce, na protější straně se obloha nádherně duhově barví ledově od bledě modré přes nafialovělou do tmavě modré. Značí to další ledovou noc. Barvy nabírají na intenzitě a pak během chvilky nebe ztemní a rozzáří se jasné hvězdy. Nás ale pohltila obsolutní tma. Návěje začínají čím dál víc. Dostáváme se přes kopec do závětří a cesty jsou zas v pohodě. Následuje dlouhý sjezd až někam úplně dolů do údolí, tam je fakt mrazivo. Cesta se kroutí sem tam a čím dál víc nahoru a dolů. Jde to pomalu a pořád nám zbývá přes 60 kilometrů. Cesty i všechno okolo jsou hodně rozdupané od losů. To zvíře je velké jak mamut a vzteklé a útočné, je lepší se mu vyhnout. Teď jen doufám, že s chabou čelovkou do něj nenarazím, pokud tady někde je.

Hodiny míjí a kilometry neutíkají. Máme za sebou už prudké i táhlé kopce. Jsme už oba unavení, já ale s těžkým kolem už trpím strašně. Začíná se nám chtít spát. Strašnej stav, usínám po rovině, při jízdě do kopce, při sjezdu, jen se skácet na zem a spát. V temné noci je špatně vidět a já těžce držím pozornost. Při jednom sjezdu najednou obrovská šikmá plocha ledu od přelité vody, ani jsem to nezaregistroval, kolo podletělo, tvrdý pád a já i s ním kloužu stranou. Nic mi není a na kole taky nic neprasklo. To jsou ty chvíle, kdy je fajn, že jsme dva. V jednu chvíli je vše OK, v další vteřině můžete být ve velkým problému. Bylo štěstí, že přelitá voda z nějakýho potoku nebo močálu byla už dostatečně zmrzlá a nevyválel jsem se v ní. Nicméně mokru jsem se neubránil. Po chvíli opět zastavujeme a já vidím, jak se pode mnou ve sněhu dělá tmavý flek a cítím vlhko na břiše. Teče mi hadice od camelbacku! Snažím se rychle otevřít bundu, ale čím rychleji se snažím, tím to jde pomaleji. Konečně. Mám zpředu mokrou bundu a všechny věci i břicho a kalhoty. Minule jsem to zažil několikrát a modlil se, aby to už nikdy nenastalo. A je to tu zas. Pavel má po ruce velký igelit, a tak si ho dávám zpředu, aby teplo, které tělo vyprodukuje neodcházelo. Vrchní vrstvy za chvíli zmrznou, neprofouknou a už nebudou mokřit. Pokud se budeme stále pohybovat, neměl by nastat problém.

Ventil na rezervoáru je ale špatný. S největší pravděpodobností, jak jsem spadl na ledě, spadl jsem na záda na camelback a tím náhlým tlakem ventil nějak povolil a už nejde úplně uzavřít. Musím s ním teď opatrně.

Jsme někde v horách, nevíme, nic nevidíme. Pořád kopce. Trpíme a vůbec se nepřibližujeme. Já jsem už i díky těžkýmu kolu na doraz. Přece jenom poměrově Pavel veze 1/3 své váhy, já tahám 1/2 váhy a zvlášť tady v kopcích a měkčích cestách je to cítit. Je to nekonečný, mám pocit, že mám rozbitý komputer, než se číslice na displeji změní, je věčnost. Je mezi druhou a třetí ráno, všude černo-černá tma, vidíme jen chabý kužel světla, je to depresivní, máme už 185 kilometrů, už bychom tam měli být. Ruby je někde dole u Yukonu, ale žádnej náznak klesání, furt taháme kola v kopcích. Trvalo to ještě 3 hodiny, věčnost, než jsme se dostali na tvrdou cestu, po který jsme sjeli prudkým sjezdem dolů do Ruby. Je po pátý ráno, 24 hodin těžký dřiny. Chtěli bychom si ihned lehnout. Vesnice je ale úplně mrtvá, docela roztahaná v prudkým svahu táhnoucí se od břehu řeky někam nahoru. Potácíme se mezi dřevěnejma baráčkama, některý připomínají spíš chatrče, a snažíme se najít něco, kde bychom se mohli trochu vyspat. V jednom domku se svítí, bouchám tam a lezu dovnitř. Strašnej bordel, smrad, běží televize, jeden špinavý indián spí na něčem, co vzdáleně připomíná postel, druhý úplně ožralý na židli. Vysvětluju mu, že si potřebujeme lehnout. Moc mu nerozumím, velice těžká artikulace, posílá mě někam dolů a doprava: „Nemůžeš to minout, tam tě ubytujou.“ Nic nenacházíme. Bloudíme dál a snažíme se najít školu. Třeba bude otevřená. Nebyla. Po sedmé hodině se konečně v nějakým domku rozsvěcí. Oknem vidím jen nějaké děcko, ostatní pravděpodobně spí, tak odcházím, nacházím otevřenou garáž, kde má vesnice stroj na údržbu sněhu, je tam teplo. Lehl bych si tam, Pavel ale moc nechce. Další možnost je před vchod před školou. Už máme venku spacáky, ale jdu ještě jednou do domku, kde bylo vzhůru děcko. Už byl na nohách majitel domku, oblíká se, že nám ukáže, kde nás někdo ubytuje. Dokonce tam už zavolal dopředu, takže máme připravenou snídani. Máme ve vesnici poslané balíčky, je ale neděle. Paní domácí nás ale uklidňuje: “Žádný strach, máma dělá na poště, až se vzbudíte, budete je mít tady připravené, zařídím to. A za deset babek vám připravím oběd.“ Pavel dohaduje i poloviční cenu za postel, když tu nebudeme přes noc, což činilo $ 60. Ještě mi pere bundu a věci zmáchané od Coly. My úplně mrtví kolem deváté ranní padáme do postelí. Mně se omrzlý nos podstatně zhoršil, bude to ještě boj.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace