Jedu do lyžovat Tater! Co?! Tam je ještě sníh?

15. 7. 2014 Robin Ševčík

Tohle byla snad reakce každého, když došla řeč na to, co budu v Tatrách dělat. Myšlenka o lyžování v červnu u nás už je sama o sobě dost absurdní a co teprve po téhle prachbídné zimě.

Asi v půlce května mi píše kamarád Radim, má aktuální info od Viktora Beránka z Rysů, že padalo a foukalo. Pár dnů intezivního vítru a sněžení v okolí Rysů vytvořilo lepší podmínky než za celou zimu. Snad třetí loučení se zimou? No proč ne! O to větší motivace drtit, zandat zkoušky a vyrazit.

5.června končím se školou a okamžitě volám přímo Viktorovi o info, jak to nahoře vypadá. V úterý prej zase sypalo! Takže, yes, kontaktuju kámošku Elu a jede se! Vyrážíme nakonec až v neděli ráno, jelikož přes víkend bylo na chatě narváno. Příjezd k Popradskému kolem jedenácté a jdeme si hrát na nosiče s extra plnou polní směrem Rysy ve fakt šíleném vedru. Pár měsíců nic nedělání a zkouškového na sebe dlouho nenechává čekat. Tak trochu podcenění váhy batohů s lyžemi a navíc i foťákem, stativem, další výbavou nebo vodou se fakt neskutečně pronesou. Nakonec se defacto na chatu doplazíme, kdy se část od žabích ples dá dokonce i šlapat na pásech, ale pod řetěžy zase přebalujeme. Po příchodu na chatu se vybalujeme a stíháme už jen totálně vyždímaní vyběhnout se stativem, foťákem a poctivě vytáhnutým pivkem na západ kousek pod Rysy. Relaxujeme, vychutnáváme hory, čistý západ a těšíme se na další den.

Další den původně plánujeme vstávat kolem 5 ráno a hned šlapat na Váhu, odkud se dá údajně jet až dolů ke Zmrzlému plesu. Budík sice zvoní a někteří nadšenci vstávají už kolem čtvrté, ale jsme ze včerejška ještě furt tak unavení, že na to kašleme a raději se prospíme. Následuje v klidu snídaně, procházka pod Ostrou do sedlíčka, kde dáváme další pivko a jen se kocháme zbytkami bílých fleků. Tahneme s sebou i lyže, ale kolem dvanácté je to fakt už totální břečka. Zbytek dne probíhá stylem opalovačky, odpočinku a konzultaci a lamentování kam se ráno vydáme. Na večer balíme saky paky, čiže fotovýbavičku ale i lyže a pádíme směrem Rysy. Vychutnáváme, fotíme další západ přímo z Rysů. Čekáme pak ještě na hvězdy, fotíme noční oblohu, i když je bohužel měsíc skoro v úplňku a pak frk dolů z Váhy s čelovkama na lyžích, no všechno je jednou poprvé.

Úterek den odjezdu hecujeme a už v pět ráno šlapeme na Váhu. Ela chudák obětní beránek dostává do ruky foťák a z Váhy cvaká cestu dolů směrem ke zmrzlému plesu. Sníh je i sice tak dost měkký kvůli teplu, ale všechno v klidu drží. Zkrátka přijemná letní firnovačka! Následuje úmorný výšlap nahoru. Pak se ještě rozhoduju si šlápnout s lyžema na batohu cestou na Vysokou do stěny Ťažkého štítu. Už samotnou cestu nedávám, kde se mi nějak nedaří najít na kamenných plotýnkách dobré chyty a špatně se mi pohybuje s lyžema na zádech. Nakonec si to šlapu přímo stěnou (sněhem) nahoru v nízkých trekovkách bez impregnace (opravdu skvělý zážitek), alespoň to pak bude zasloužené! Ela je na místě a já po řádném odpočinku volím lajnu tak, abych se dostal pěkně nad část tří skalních prahů a udělal oblouk a krásně tak dva ohodil sněhem pro fotku. Místo dvou obloučků a ostřiků sněhem, to hned při prvním přepálím a podjíždí mi lyže. Nedaří se mi hned zastavit a pokračuju na skálu, kdy po ní kloužu po prdeli. První myšlenky, co mě nepadají, když se dolinkou krásně šíří drhnutí lyžema o skálu, že jsou asi lyže v háji. Poté co se mi nedaří ani na druhém zastavit a jdu údajně přes hlavu (pád si nijak extra nepamatuju, ale Ela ho viděla krásně z protějšího kopce z první ruky), říkám si, že už je to celkem průser. Naštěstí zachovávám duchapřítomnost a daří se mi zabrzdit lyžemi (které naštěstí nevyply) před největším asi tak dvanácti metrovým prahem. Chvíli ležím moc nechápu, co se děje. Hlava se motá, ale nakonec vstávám a zjišťuju, že mi snad ani nic není. Sám přijíždím dolů ke chatě, kde na mě čeká asi dvanáct polekaných pozorovatelů, které polekal škrachot po skalách a někteří, co byli zrovna venku. Sdělují mi, že už chtěli volat vrtulník, no naštěstí nebylo třeba. :) Z pádu jsem vyváznul celý a jen někde ztratil hůlku, kterou si hory nechaly. Následuje hubování od Viktora, Ely a všech okolo. Následujíc balíme a pádíme dolů, no spíš se vlečeme, ty bágly jsou zase šíleně těžké. Půl dne se mi však asi ještě celý pád promítá v hlavě….

Tuším, že tohle bylo už fakt poslední loučení se sněhem této sezóny. Pár dnů po pádu jsem si říkal, že mám dost a na lyže několik měsíců ani nepomyslím. Teď s odstupem necelých tří týdnů pomalu začínám vyhlížet zimu, už asi jen půl roku..Tak, zatial a pro změnu užívejte zase léto!

P.S. Jednak lyže úplně v pohodě, ale hlavně musím vyzdvihnout oblečení, co mám od TILAKU. To že dělají prvotřídní, kvalitní věci, vím už nějakou dobu. Teď jsem si však mohl ověřit, že to co tak rád tvrdím o svojí bundě a kalhotech Evolution a jejich zpracování Goretex-Pro materiálu je pravdou. A to, že je ten materiál natolik dobře udělaný a bytelný, že se v něm můžete doslova válet po skalách. :) Já jsem šoupal zadkem a lokty ve slušné rychlosti po skále (která byla jako šmirgl papír - neměl jsem rukavice a ruky tak dopadly) několik metrů a na kalhotech jsou jen malinké náznaky, kterým směrem jsem se vlastně klouzal.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace