Poslední měsíce očima Markéty Peggy Marvanové.
Nestačí mi online svět. Možnost vyrazit ven do přírody, kdykoliv se mi zachce, jako by byla jedna z mých základních potřeb. Když ji nemám, není se mnou k vydržení. Máte to taky tak?
S manželem reprezentujeme Českou republiku na několikadenních závodech horských kol. Minulý rok touto dobou jsme se vzali a vyjeli na 8 268 km dlouhý závod přes Ameriku, vedoucí přes 13 států a čtyři časová pásma USA.
Letošní rok byl pro nás, stejně jako asi pro každého, jiný hned v několika ohledech…
Začalo to mým špatným dopadem na trampolíně, přetrženým křížovým vazem a následným kolečkem po nemocnicích, ze kterých mám fóbii. Úraz jsem si nevyčítala, na to mám kolem sebe až moc kamarádů na vozíku. Ale asi to znáte: když můžete sportovat, nutně vám sport nechybí. Jakmile ale sportovat nemůžete, postrádáte to. Šest týdnů po operaci jsem měla rehabilitační režim bez kola! Z mého pohledu to byla dlouhá doba, zvláště proto, že čas mnohdy přepočítávám na potencionálně ujeté kilometry. Ano, čtete správně. Někdo čas přepočítává na peníze, já na ujeté kilometry. Konkrétně šlo tedy o dobu, která mi bez šesti dní stačila na přejetí onoho šíleného Amerického závodu.
Nesmírně jsem se těšila zpět na kolo! Takže jen co uběhlo něco přes pět týdnů a Praha začala usínat v době koronavirové, šla jsem zkusit, jestli zvládnu opět jezdit venku. Chtěla jsem se co nejdříve vrátit do své práce - kurýra na kole. „Co když budu moci vyrazit ven na kolo jen v rámci práce?“ odehrávaly se mi v hlavě katastrofické scénáře z nejistoty, co se bude v následné době dít.
Když jsem snášela kolo na ulici, byl na mě jistě dost děsivý pohled. Na točitých schodech mi hrůza a nejistota koukala z očí v každém kroku. Možná se ani nedá v tomto případě použít formulace „snášela kolo“, ve skutečnosti spíš kolo neslo mě. Sotva jsem se na něj ale posadila, zaplavila mé tělo velká úleva. Najednou jsem z ničeho neměla strach. Oproti chůzi byla totiž jízda na kole úplně jistá. V tiché euforii jsem si užívala každé otočení klik. Projížděla jsem se prázdnou Prahou a přes všechny restrikce jsem se cítila volná a svobodná.
Na letošní rok jsme s manželem plánovali závod ve švýcarských Alpách a ve vysokých horách Kyrgyzstánu.
Ještě v březnu jsem si nebyla jistá, jestli se prvního závodu ve Švýcarsku nebudu muset vzdát. Četnost tréninků a míra zátěže nemohla být ani zdaleka taková jako obvykle. Ale s každým dalším týdnem má nejistota ustupovala. Koleno se lepšilo rychleji, než jsem mohla očekávat. V okamžiku, kdy jsem byla přesvědčená, že to dám, se však uzavřely hranice.
V květnu se i přes zavřené hranice organizátoři švýcarského závodu rozhodli, že ho odstartují podle plánu 20. června; zahraničním jezdcům bude v případě trvajícího uzavření start odložen na příští rok. Únavné pátrání po informacích ohledně otevření hranic do Švýcarska a s nimi i poslední naděje uletěly na konci května. Tehdy bylo rozhodnuto, že pro české občany bude Švýcarsko za účelem turistiky otevřeno nejdříve začátkem července, tedy 15 dní po startu. Tímto rozhodnutím pro nás závod skončil a organizátoři přesunuli naše jména do startovní listiny na rok 2021. Říkala jsem si, že to tak zřejmě mělo být. Že se vlastně svět postaral o to, abych si nezničila koleno, sotva se stihlo zahojit.
V pondělí 15. 6., pět dní před startem, se opět všechno změnilo. Hranice, které mělo Švýcarsko otevřít pouze pro své přímé sousedy, se uvolnily pro všechny občany EU. I zbylé státy EU se začaly ze dne na den nečekaně otevírat. Ale bohužel nám zbývaly jen čtyři dny do startu a my věděli, že ani když uděláme všechno možné, nedostaneme se na startovní čáru včas. Abychom mohli skutečně závodit, potřebovali bychom na předstartovní přípravy minimálně 14 dní.
První cesta za dobrodružstvím proto nedopadla. Vše se ale začalo probouzet k životu a závod v Kyrgyzstánu se jevil jako uskutečnitelný. Čekalo se už jen na obnovení mezinárodní dopravy. Z českého prostředí vše vypadalo pozitivně, ale zatímco u nás se život vrátil do normálu, v Kyrgyzstánu se situace otočila. Opatření se místo plánovaného uvolňování zpřísňovala. I přes veškerou snahu organizátorů rozhodnutí oddálit a počkat, zda se situace nezlepší, byl závod měsíc před startem zrušen.
Až se rok 2021 zeptá, jak si trénoval…
Kolo je naše vášeň. Pozorovat tělo, jak se vlivem tréninků mění je radost. Proto samozřejmě trénujeme dál, jakoby nic. Jakmile mi ale chybí cíl, má motivace klesá. Proto bylo potřeba najít jiný cíl. Nějaký letošní vrchol, ještě předtím než se opět postavíme na dalším bikepackingovém závodě. Trochu jsem přeorganizovala trénink a už se těším, že si letos po pěti letech opět dám 24hodinový závod pro horská kola. Bude to pro mě nezvykle „krátký“ závod, takže jsem sama zvědavá, jak se s tím poperu. Tímto děkuji organizátorům Mistrovství ČR ve 24hodinovém závodě v Sokolově za pozvání a dodání motivace.
Pokud to situace dovolí, budu doufat, že se začátkem února 2021 objevíme na závodě Atlas Mountain Race v Maroku.
Nepřestávám žít svůj sen.
Mimo tréninky, školu a práci také letos připravujeme dokument z našeho posledního závodu Amerikou. Upřímně už se nemůžu dočkat jeho premiéry. Mimo to aktivně vymýšlíme, plánujeme a připravujeme dobročinnou cyklojízdu (informace pustíme do světa v následujících dnech). A nepřestáváme ani testovat a porovnávat vybavení na budoucí závody. Připravujeme i nová videa popisující naší závodní výbavu, jelikož jsme na toto téma často dotazováni.
Minulý rok v závodě Amerikou jsme potřebovali být nezávislí na elektrice a vše si v závodě nabíjet „vlastním pohonem“, z alternátoru v předním náboji. Na základě sestrojení vlastních nabíjecích systémů se to nám skutečně podařilo a fungovalo to skvěle i při jízdě v terénu. Aktuálně porovnáváme různé veřejně dostupné nabíjecí systémy na kolo. Pokud jste cestovatelé či závodníci na kole a tato problematika by vás zajímala, můžete se těšit na brzká videa, která zveřejníme na našem webu.
Peggy
