Polární záře na mrazivém Islandu

29. 4. 2013

Přečtěte si zajímavý článek o polární záři na Islandu od fotografa Ondřeje Prosického.

              Přestože se každý, komu jsem řekl o záměru zimní cesty za fotografováním polární záře na Islandu, tvářil trochu nechápavě, případně s posměchem ve tváři, trochu jsem věřil, že to vyjde. Stačilo totiž jen málo - aby bylo alespoň nějakou noc jasno. Díky příhodné době se zvýšenou aktivitou Slunce a v ideální geografické poloze byla pravděpodobnost pozorování polární záře velmi vysoká.   Silná aktivita po 11 letech Zvýšení četnosti a jasu polárních září aktuálně souvisí se silnou sluneční aktivitou, která je na maximu každých přibližně 11 let. Naposledy to bylo podobně silné v roce 2001 a nyní je aktivita opět na vrcholu. K polárním zářím dochází, když částice s vysokou energií dosáhnou díky slunečnímu větru atmosféry Země. Vstup těchto částic je ovlivněn magnetickým polem Země, proto ke vstupu do atmosféry dochází jen na pólech. Polární záře se skládají ze zářících vlnících se (někdy i dost rychle) záclon, jejichž barva, jak jsem se několikrát přesvědčil, může být velmi pestrá (obvykle zelená a růžová). Světlo vzniká ve výškách mezi 100 a 500 km a je důsledkem kolize slunečního větru s atomy kyslíku (zelené tóny) nebo molekulami dusíku (načervenalé tóny).  

Krátká cesta k polární záři Pro cestu pak už stačilo vlastně jenom málo. Na tradiční podzimní schůzce s kamarády si ujasnit společné priority pro přírodní lákadla a fotografování v roce 2013, vytipovat vhodné datum s ohledem na délku noci a úplněk Měsíce, objednat letenku, vytipovat na Islandu atraktivní lokality, kde by to polární záři “slušelo”, nastudovat něco o počasí na Islandu a chování polárních září, otestovat techniku v mraze a při nočním focení, zabalit péřovou bundu a letět. Deprese u zpráv o počasí Přestože to až potud může působit idylicky, jistotu jsem samozřejmě neměl. Největším kazisvětem našeho fotografování mělo být počasí. Od prosince 2012 do poloviny března 2013 jsem každý den z výukových důvodů sledoval počasí na Islandu a propadal depresi. V tomto období v podstatě neexistoval den, kdy by bylo celý den jasno nebo dokonce svítilo Slunce dva dny po sobě. Že je šance na zcela jasnou noční oblohu malá, mi pak potvrdili i islandští usedlíci. Až někdy v první polovině března, kdy se Islandem přehnala silná bouře, se na několik dlouhých dní vyjasnilo a slunečno zůstalo až do našeho příletu na Island.   S Tilakem na Island

Pro cestu za fotografováním na Island jsem měl nově zakoupenou bundu Tilak Ketil. Když jsem se někam vyškrábal a zastavil pro fotografování, byl to ideální prvek pro zahřátí, který jsem mohl mít stále u sebe ve fotografickém batohu, velmi lehounký a prakticky skladný. Pro odolávání nepříznivým podmínkám jsem na Islandu používal budu Tilak Evolution, která toho už se mnou projela hodně a všude dokazuje, že je podle mě nejlepší bunda, co se prodává. Odolná, prakticky střihnutá, dokonalá kapuce, velké a   snadno přístupné kapsy. Její přednosti vyniknou především v silném větru s deštěm nebo mokrým sněhem. Pro zahřání při nijak nenáročných krátkých přesunech jsem měl pod bundou triko z merino vlny a bundu Tilak Antartica, které po pěti letech používání přezdívám „Drtička mrazu“.  

Kouzelný večer na západním pobřeží

A tak se stalo, že hned první den, ani ne pět hodin po příletu na Island, jsme fotografovali polární záři. Přibližně ve 21:30 hodin se nad městečkem Grundarfjordur objevil první náznak tmavě zelené šmouhy a mně se ulevilo. Jak se během pár minut ukázalo, polární záře je velmi dynamický jev a ne vše, co člověk vidí, stihne opravdu vyfotografovat. Polární záře se neustále vlní, někdy rychleji, jindy je téměř nehybná. Pokud vás uspokojí zelená rozpitá šmouha dlouhým časem, není co řešit a fotografování je velmi jednoduché. Mně záře přišla atraktivnější při částečném zmražení jejího pohybu kratším časem do 5 s (obvykle se doporučuje expoziční čas 30 s). Bohužel, i se světelnými objektivy to byla dost honička. Musím přiznat, ale vlastně toho ani nyní vůbec nelituji, že když se na obloze polární záře vlnila nejrychleji, pokrývala celou oblohu a měnila barvu ze zelené k růžovofialové, tak jsem jen s úžasem zíral a zapomněl fotografovat. V přírodě jsem při poznávání aktivních sopek a později při fotografování divokých zvířat viděl leccos, ale tohle byla síla!  

Velmi nepravidelná setkávání s polární září Bohužel jsme se první den hodně navnadili a velmi obtížně snášeli zataženou oblohu další den. Silná polární záře sice tu a tam trošinku prosvítala, ale fotografovat se nedalo. O den později na zamrzlém jezeře Baulárvallavant už to bylo lepší. Polární záře přišla až hodně po půlnoci a nejsilnější byla nad obzorem, ale i tak se dalo pěkně fotografovat, obzvlášť v kompozici se zamrzlým popředím. To nejlepší na cestě ale mělo teprve přijít. Na poslední den před návratem na kontinent jsme měli naplánovanou cestu k ledovcové laguně Jökulsárlón, fotografování telících se ledovců a kusů ledu povalujících se na pobřeží. Přestože bylo předchozí dny téměř pořád zataženo, odpoledne se na lokalitě zdálo nadějné. Mírně se vyjasňovalo a se západem slunce se vyjasnilo úplně. Kvapné rozloučení u ledovcové laguny V telefonu mi pípla krátká SMS od Jirky z ČR s textem “Storm” (v terénu jsme neměli připojení k internetu) a my už se doufaje, že se nezatáhne, nemohli dočkat temné noci. Nad obzorem byl ještě proužek světlejší oblohy ze západu slunce, když se první pruh polární záře táhnoucí se oblohou objevil. Jak se obloha potemněla úplně, byla v podstatě celá pokrytá různě silnou polární září, která měla malinko jinou barvu než dny předešlé. Její intenzita, rychlost a poloha se neustále měnila, stíhat všechny nápady kompozice nešlo. Bohužel, v šest hodin ráno jsme měli být na letišti, které bylo vzdálené 450 km. Snad bylo štěstí, že se před půlnocí na obloze začaly objevovat mraky, jinak by nám to letadlo určitě ulétlo. Což by asi nikomu z nás tentokrát vůbec nevadilo...  

  Jak jsem fotografoval polární záři Na internetu lze najít doporučení, jak polární záři fotografovat. Je dobré si to projít, rozšířit si rozhled a pak to dělat úplně jinak. Všude se píše, že je ideální bezměsíčná noc, ale já chtěl prokreslenou krajinu v popředí a Měsíc za zády mi ji dokonale nasvítil. Každý doporučuje expoziční časy 30 s, ale já jsem nechtěl jen barevné šmouhy, chtěl jsem pohyb polární záře v rámci možností zmrazit. S ohledem na aktuální podmínky jsem si hledal cestu svoji. Na techniku jsem se vymlouvat nemohl, měl jsem pravděpodobně to nejlepší, co lze na polární záři použít. Canon EOS 1D X - fullframe fotoaparát, který ve vhodných podmínkách z mého pohledu nešumí ani při ISO 8000, obzvlášť při chladné noci, kdy jsem jej nechal před samotným focením několik hodin pořádně vymrznout, dokonalé ostření přes Live View i v absolutní tmě, velmi slušná výdrž baterie. Přestože jsem občas vytáhl i Canon 5D Mark II s vyšším rozlišením, jak jsem koketoval s hodnotou ISO 1600 a vyšší, raději jsem sáhl po jedničce. Canon EF 24mm f/1.4 II L USM - po zkušenostech z minulého týdne skoro ideální objektiv na fotografování polární záře. Ta extrémní světelnost jej vyloženě předurčuje pro fotografování polárních září s krátkými časy, bonusem je pak jeho ostrost a to v podstatě již od f/1.4, kterou jsem v několika případech použil (obvykle jsem clonil jen f/1.6 - f/2.2). Trochu problém je přesné zaostření, ale i to se dá natrénovat, případně si ještě za denního světla pomoci (zaostřit si manuálně na obzor a udělat si rysku na ostřícím kroužku). Kdyby bylo ohnisko širší, byl by objektiv ještě lepší. Samyang 14mm f/2.8 ED AS IF UMC - jak se polární záře rozlezla po celé obloze, byl tento “Korejec” ideálním řešením. Zázrak optiky za 5000 Kč (který jsem z několika kusů vybíral přes půl roku) je slušně použitelný již od f/2.8, manuální ostření nijak nelimituje, možnost během noci použít pro ostření Live View na Canon EOS 5D Mark II už ale ano (na Canon EOS 1D X bez problému!) Text a foto: Ondřej Prosický | www.NaturePhoto.cz   Fotograf Ondřej Prosický se ve své tvorbě zaměřuje na fotografování divoké přírody. Na snímcích chce nápaditě zaznamenat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Fotografické workshopy a expedice zaměřené na přírodu organizuje od roku 2006, snímky publikuje v médiích a má za sebou více než tři desítky autorských výstav. K jeho největším úspěchům patří účast ve finále prestižní fotografické soutěže BBC Wildlife Photographer of the Year. Členem Asociace profesionální fotografů České republiky je od roku 2009. V květnu 2011 udělila Evropská federace profesionálních fotografů Ondřejovi Prosickému titul QEP (Qualified European Photographer) v kategorii Wildlife Photography a v témže roce získal v Bruselu ocenění FEP Landscape Golden Camera. Nejnovějším oceněním je jedna z hlavních cen soutěže Czech Press Photo 2012.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace