Pytel plný legrace - Patagonie 2. lekce

6. 3. 2012

Na zvláštní přání krvelačného publika pouštím do světa veselou historku o našem pokusu v Compressor route na Cerro Torre.

                       Cesta původně nebyla ani moc v plánu, leč první ráno v Agostini campu nás zaskočila nevídaná předpověď počasí. Elán po předchozím stěhování nic moc, jídla málo, důstojný plán žádný ... tak tedy zkusíme ten místní industriální alpinismus.

„Návod“ varuje před chybějícím nýtem v poslední délce, prý se hodí metrové šáhlo, tak ještě honem polobořím stan a z kusu tyčky získáváme tajnou zbraň do poslední délky. Po obědě odchod do Norského bivaku, což je převislé kamení na boční moréně ledovce Torre, asi 4-5 hodin pochodu. Bivak parádní, jen moc nechápeme vrtulník, co furt krouží okolo Cerro Torre, naštěstí na noc zmizí. Další den nehrotíme, jedná se v podstatě o rest-day. Hodláme se vysápat jen na rameno (Col of Patience) a pak kus vlastního Compressoru do místa, kde topo slibuje možnost bivaku. Zhruba 5 délek do sedla a 10 nad ním. Další den pak zbyde 18 délek na vršek.

Jen co se dotkneme skály, rozchrastaného pilíře vedoucího do Col of Patience, máme první zádrhel. Piňon neopatrně dýchl na mohutný bloček, bloček padá na nohu a drtí. Pohorka tlumí, ale noha bolí. MUDr. David ordinuje až od desíti, takže pokračujeme do sedla. Tam Piňon sundává botu a David je s diagnózou rychle hotov: 2-3 zlomené prsty. S tím se prý stejně nedá celkem nic dělat, takže pokračováním není co zkazit. Drsňák Piňon honem nazouvá botu zpátky, než to oteče tak že nepůjde nazout, a valíme dál.

Docela zajímavé a pěkné lezení, nejvíc okolo 6b. V lezečkách to jde fajn, Piňon v pohorách musí občas použít nějakou pokročilou techniku. I jedna luxusní širočinka, s báglem ovšem očistec. A to jdeme nalehko, takže ta těžká svině navíc ani neobsahuje spacák.

Nahoře v headwallu vidíme třepotat se figurky, vrtulník už zase krouží. Asi v půl třetí jsme na místě. Kousek nad námi Maestri kdysi nahodil kompresor a začal se zapisovat do historie. První řádka zápisu, asi devadesátimetrový nýtový travers, je odtud dobře vidět. Figurky mezitím zmizely za horizontem stěny a vrtulník odlétá. Biváček vypadá po hodinové hornické brigádě i docela útulně. 

Figurky slaňují, sluníčko zalézá za hřeben, úsměvy trochu mrznou. Probíráme večerní menu, zítřejší budíček, Piňonovu nohu. Figurky se přibližují. Halekám na ně v naději, že se dozvím nějakou příjemnou novinu - třeba že dál už stačí jen 10 expresek a 2 friendy. Rádi bychom totiž zítra šli už opravdu nalehko. První jede Rudý Býk (SPZ „RedBull“). Na zadku šamanský pytlík, na batohu zbraně s otrávenými hroty. Naštěstí zná jazyk bledých tváří: - „Zdar, budem vejš ještě potřebovat větší friendy?“ - „Noo ... a to víte, že nahoře nejsou nýty?“ - „Co že nahoře není??“ - „Nýty. Nějací dva kolíci je před pár dny vytloukli. Dole v Chaltenu z toho bylo docela haló.“ Aha, proto v cestě nikdo není, měli jsme asi dole víc navštěvovat hospody ... - „A kolik jich tak chybí?“ - „Celej headwall“ Tak to bude chtít trochu delší šáhlo ... (jedná se o 4 délky nýtového, resp. rivetového, žebříku) - „A jak jste to teda vylezli?“ - „Volně“ - „e..ee..eee? A jak je to tak těžký?“ (naivní otázka) - „Tak 7c, ale odvážný. Lámavý. Chcete něco k jídlu? Howgh.“ Odfrkne a je pryč. Druhý borec, stejná SPZ. Nálepky snad i na zubech. Nemluví. Místy ale vykukuje ze samolepek kukuč. Není to ten David Láma? Vždyť  říkal - „Láma ví“ ... začínáme chápat ten vrtulník. Pak prosviští ještě 3 týpci s přenosnou výstavou audio/video techniky a je klid. Vtipné. Počasí, jaké tu bývá tak jednou za 10 let, Piňon vytrápil 15 délek se zmasakrovanou nohou, a všechno k prdu. Nojo, nemáme chodit na „ferraty“. Odvážné 7c je mimo naše schopnosti, na nějaké podstatnější hákování nemáme nářadí, nezbývá než otočit topo vzhůru nohama a pokračovat vzhůru dolů. Než slaníme zpátky na ledovec, začíná se šeřit. Zvolna se trousíme po svých stopách zpátky. Kousek před místem, kde ledovec začíná končit, se jde po úzkém svažitém hřebínku. Na obě strany strmo a tma. Náhle David bez varování prudce odbočuje vlevo. Marný pokus o brždění, kotrmelce, dvojitý odpíchnutý Rittberger ... „stůj, ty vole!“. Dobrá rada nad zlato. Naštěstí nemá pro svoji sestavu moc prostoru. Než k němu slezeme, už náš MUDr. sype diagnózu: zlomená lýtková kost, potrhané vazy v kotníku. Napíšu vám zprávu a s tou půjdete tamhle po schodech do třetího patra na traumatologii ... Jakoby té legrace a hraní na indiány nebylo dneska dost. Pevně svážeme zajatci nohy k sobě, aby nemohl utéct. Táhneme, spouštíme, vláčíme, na suchu necháme hopsat. Zbylých 10 minut do Norského wigwamu zvládáme za 4 hoďky. Tak to bychom měli.   Dolů do Chaltenu se odsud s trochou nadšení a oběma nohama dá dojít za 5-6 hodin. Pro jednonohého námořníka ale tipujeme minimálně týden. Spousta trhlin k přeskočení, a libózní úsek nestabilní morény, který vyžaduje rychlý otčenáš a sprint na 100m pětačtyřicetistupňovou hlínou. Nedovedeme si transport moc představit. Klasický alpský styl „volám vrtuli“ tady nefunguje, nejsou vrtule. Ráno se s Honzou rozhodujeme pro klasický český styl „Jeníček a Mařenka“. Zlomeninám nabulíkujeme, že zkusíme sehnat nějakou pomoc nebo aspoň přineseme něco k jídlu, a že se nejpozději pozítří vrátíme. Pak balíme každý svých šest pětek a zdrháme od téhle prokleté hory. Dole na ledovci Torre je hromada kamení s pláckama na stany - ‘camp’ Niponinos. Vidíme z dálky čilý cvrkot, tak se stavíme na kus řeči. Jsou tu ustájeni Rudí Býci, jejich filmový štáb, a lezouni z různých koutů různých zemí. Chlubíme se, jak jsme právě vyjebali s Jeníčkem a Mařenkou. Všichni se dobře baví. Náčelník štábu tasí satelitní telefon, aby se o veselou historku podělil s pilotem štábní helikoptéry. Tomu sice do smíchu moc není, ale po menším naléhání se i on zapojuje do všeobecného veselí. Letová hodina sem, letová hodina tam, z RedBulla krev neteče - chlapci odlétli grátis. Co se tedy stihlo během jednoho týdne: Maestrim znesvěcené Cerro Torre bylo částečně znovuvysvěceno kanadsko-americkými misionáři (Jason Kruk, Hayden Kennedy), David Lama s komplicem v zápětí celý Compressor (s variantami) vylezli volně, a čtyři joudové (Piňon, Magnusek, Honza a David) si  na znovuvysvěceném Compressoru připsali první pytel. Kosti srůstají, karavana táhne dál.      

Pozastavení servisu a oprav do 1.10.2016

Vážení zákazníci, z kapacitních důvodů jsme do 1.10.2016 nuceni pozastavit příjem oblečení na servis a opravy. Děkujeme za pochopení.

Stáhnout servisní formulář
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace