Schody do nebe - Elbrus s nevidomým horolezcem Honzou Říhou

Reportáž Janka Bednaříka o výpravě na Kavkaz, resp. na nejvyšší horu Ruska - Elbrus, kde byl hlavním hrdinou nevidomý horolezec Honza Říha.

„nejvíc se člověku vyplatí, když člověk člověku pomáhá“… Jan Werich  Sedíme s Jurou na báglech a nasáváme cvrkot Ruzyňského terminálu, za chvíli přijedou Pítrs s Honzou. Čekáme… hlavou mi letí myšlenky. Už jsou tu, odbavujeme bágly s nadváhou, kterou nám sympatická letuška bez nadváhy „odpustí“ a pošle nás k „mikrovlnkám“ na odbavení do bezcelní zóny. Tady, jako už mnohokrát rozjíždíme expediční vlak – káva, pivo, vtípky, pivo, vtípky, pivo, pivo, pivo… a začínáme být v ráži… V letadle rychle usínám a propadám se do říše zběsilých snů… Probouzím se zpocený a koukám okýnkem do západu slunce… chvíli přemýšlím kde jsem, hučící motory SU v tryskových frekvencích s pohledem na mraky pod námi mě bezpečně uklidňují… hlavou mi zní Landova Touha… Je to jak nic, to totiž neváží víc je to něco jak dech, jak přání na křídlech je to nemožný cíl, který sis vymyslil je to jak sen co ráno rozpustil den, nic není dost velký cíl, aby ses nepokusil, volej k nebi přání… …“Pamidórnyj sók i čaj“ poroučím letušce a zkouším natáhnout bolavou nohu… Přemýšlím, co mě tentokrát čeká, přeji si… Minerální vody, přistáváme hladce, lidi tleskají, asi tu měkký přistání není zvykem… mlaďoši z Německa na první pohled horolezci, neumí slovo rusky a hned mají problémy se zavazadly – to je taková běžná ruská hra, že když se nedomluvíte, tak vás tu vezmou pěkně na hůl… bylo nám jich líto, tak jsme je vzali s sebou a pomohli s překladem. „Maršrutkář“, který nás veze do kempu v Elbrusu je z náhorního Karabachu, odkud utekl, když tam začalo být horko… “Vot éto Kavkaz, moloděc. Trudnaja žižň!“. Kemp je prázdný, Osman nám vysvětluje, že sezóna začíná až za týden. To je dobrá zpráva. Osman se nám bude moct plně věnovat a bez lidí je to dycky lepší… Večer tu přichází o dvě hodiny dřív než u nás, ale unaveným je to jedno. Ráno ladíme výbavu a po obědě jedeme do Azau pod lanovku. Staví se tu moderní komplex sjezdovek, bude to bomba. Stará lanovka nás vysmýkne na Mir, kde se komicky překlopíme na pastelově barevnou jednosedačku jak z první republiky a končíme u „Diogénových“ plechových sudů, kde se dá koupit nocleh. Je tu sjezdovka ruského typu - stále tu jezdí jedna rolba za druhou, tahající lyžaře na Pastuchovy kameny společně s výletníky, aby se ve stopě od rolby pustili zase dolů…Nahazujeme bágly na záda a pomalu se šineme na Prjut 11, kde bude dva dny náš kemp. Kolem třetí jsme na místě a zabíráme si „pokoj“, dřevěnou místnost s igelitovým oknem a plesnivou palandou. Shnilé deky a polštáře pamatují snad ještě Vysockého, který tady hledal svobodu a inspiraci pro své písničky… Jsme možná moc vysoko, ale rozhodli jsem se pro pomalou aklimatizaci bez sestupu. Honza je pašák, bez problému si poradil s ledovcem a vypadá, že je fyzicky perfekně připraven, Vojta se mu v zimě hodně věnoval a dvakrát týdně chodil poctivě běhat do Šárky. Vaříme litry čaje, kecáme, čuráme a spíme. Ráno se budíme pozdě a nikam nespěcháme. Předpověď visí na zdi v jídelně, je asi 14-ti denní, ale „tomu nazad“ (14 dní stará). Dva dny bude ještě hezky,ale pak už nikdo neví, ani chatař…Bojím se, že se to pozítří zkazí, protože Osman mi říkal, že jak chatař nebude chtít říct jak bude, tak bude škaredě… tak to tu prý chodí. Máme tedy dnešek na krátkou túru a zítra na vrchol, pak už to asi nepůjde, zkazí se to. Dáváme proto jen malou vycházku pod Pastuchovky a jdeme spát, zítra o půlnoci vyrážíme…

   O půlnoci vstávám a jdu ven, je tam vítr, že by i tyče v Krkonoších visely šejdrem… posouváme odchod na jednu hodinu, pak ještě na dvě. Vyrážíme společně se skupinkou pohodových lidí od nás, co přišli večer. Vítr skončil tak rychle jakoby ho někdo vytáhnul ze zástrčky. Po zmrzlém sněhu rychle stoupáme na pastuchovy kameny, kam se většina lidí nechává vyvézt na rolbách…je to ve 4800m a smějeme se, když si uvědomíme, že sem lidi jezdí rolbou jak na Mt. Blanc… všechno je relativní. Cesta začíná být strmá, dáváme mačky a my s Honzou začínáme dělat stále větší přestávky. Najednou mi je strašná zima, nemůžu se zahřát, mrznu. V 5000 m začíná traverz, který zespodu vypadal jako pár metrů vodorovně do sedla… Ve skutečnosti je to ledová rampa bez konce, která celkem strmě stoupá až na 5400m do sedla. Ke konci už začínáme mít dost, lidi nás předbíhají, je nám zle. Všem. Bolí nás v krku, vypadá to, že jsme „lapli“ nějakou chřipku, Pítrs to na konci traverzu otočil, bylo mu nejhůř a udělal zatraceně dobře, že se vrátil. V sedle mezi vrcholy se dostáváme ze stínu a já konečně rozmrzám. Je nám zle, máme čistokrevnou výškovku. Na vrchol je to 200m, sedíme a mlčíme. Je to na Honzovi, je to jeho expedice, jeho hora, sen…“Já jdu kluci!“ …Dáváme tři kroky a pauzu, tři kroky a pauzu, tři kroky a pauzu… do motorů nám sypou písek, jdeme na dluh…Mozek mi začíná hrát divadlo, už je mi hodně zle… a slyším zase tu muziku: …touha je žít, zůstat a neodejít, touha je padnout a vstát a rány nevnímat, je to tlukot srdce, je to poklad v ruce je to jak třpyt, jako sluneční svit úžasná měsíční zář, je to jak boží tvář je to skrytá síla, je to zlatá žíla touha je zázrak, takže přej si co chceš, probouzej sílu, s ní už neklopýtneš touha jsou čáry, v hloubi duše je máš, touha je zázrak, kámo zázrak, vždyť už to znáš… Chytáme s Honzou a s Jurou kolem ramen a děláme poslední tři kroky… není kam stoupat. Čekají tu na nás naši kámoši… drželi nám palce mají radost, že jsme sem „dohrkali“, viděli jak se trápíme... Pár fotek a jdeme dolů… ploužíme se. Jsme stíny, máme dost. Mám strach. Najednou se Jura zastaví a brečí jako malej, myslí na Rozárku, je na měkko. Objímáme se a fotím, aby měla Rozárka jednou památku… až vyroste. Jdeme dál, ale neujdeme ani 100 m a vše se opakuje, tentokrát pláče Honza, má radost že se to povedlo… už jsme tomu nevěřili. Tak tohle je pro nás s Jurou největší odměna, teď víme, že to o co nám šlo se povedlo… dává nám to sílu.

     Na traverzu mi s Honzou pomáhá Jirka, policajt z Prahy, který se tu snad zjevil v duchu „chránit a pomáhat“. Je to poprvé co jsem tento pocit s policajtem zažil… Všichni jdou jako švýcarský stroje, a tak se mi pomalu vzdalují. Na konci traverzu jsem už daleko sám, a tak sedám na sníh, hůlku jako benátský gondoliér a vydávám se gravitaci napospas… Za hodinu sedím u Prjutu a raduju se s klukama že to máme za sebou…V noci mám zase sny, budím se a přemýšlím, je o čem. Elbrus jsem bral jako lehký výlet, něco, co jen vyběhneme „šup nahoru a šup dolů“. A jak už to chodí, všechno bylo nakonec jinak, kopec mě nasál jako houba , vnikl do morku kostí, do poslední molekuly a napumpoval do mě pokoru, která mi tu chyběla. Osman mi říkal, že v Balkarštině znamená Elbrus horu tisíce hor, krále králů. Nosím v sobě pocit, který to teď chápe, pocit, který je stěží slovem uchopit… Motory SU zase hrají svoji jet-melodii, letíme domů. Probouzím se u okýnka a hledím na mraky v hloubce. Chvíli mi trvá než mi dojde kde jsem… jsem rád že jsme všichni zase zpátky, jsem rád že je Honza rád… jeden sen končí, touha pokračuje… touha je brána ke všemu o čem jsi snil, touha je cesta i cíl… Touha je zázrak, kámo, zázrak…

Poslední zprávy: 28.06.2008 10:00 V sobotu v 10.00 jsme byli na vrcholu, zdrželi jsme se jen chvíli a mazali jsme dolů... Jsme v pořádku a už se těšíme domů. 27.06.2008 13:15 Dnes jsme dali výlet na 4600 mnm a zpátky. Je azuro bez mraků, výhledy jak ze žurnálu. Doufáme, že to vydrží, zítra to zkusíme... Budeme vstávat o půlnoci (u nás 22.00). Držte nám pěsti... 26.06.2008 16:21 Dneska jsme se pořádně prospali... Nabalilli bágly a odjeli do Azau. Zbrusu novou lyžařskou lanovkou jsme vyjeli na mezistanici a pak starou na Mir. Nahodili jsme bágly, navázali se na lano a vyšourali jsme se pomalu na Prjut ve 4 150 mnm. Tady přespíme a uvidíme. Zítra jen malý výlet, abychom si dobře zvykli na výšku... Všichni jsme v pořádku. 25.06.2008 15:34 S mezipřistáním a mezipřespáním v Moskvě jsme hladce dosedli v Minerálních vodách, kde bylo 26 st. ve stínu a 11:30 na hodinkách... Teď už sedíme v kempu pod Elbrusem a ladíme stany, výbavu, plány a pitný režim. Všichni jsme v pořádku a těšíme se nahoru...

Rádi bychom posunuli hranice Honzových možností o další stupínek. A tím by se měl stát vrchol kavkazského Elbrusu. Elbrus by se mohl stát pomyslným prvním stupněm dlouhodobého projektu SCHODY DO NEBE. Neboli se pokusit krok za krokem vystoupit na nejvyšší vrcholy planety. Naše myšlenka je jednoduchá: El Capitan byl big wallovým výstupem obrovskou relativní výškou Veřejnost je však orientována na výšku nadmořskou a samotný Honza má chuť prozkoumat oblast řídkého vzduchu (tzv. thin air) Proto jsme se rozhodli pro dlouhodobý projekt SCHODY DO NEBE, který by mohl vyústit až v 7 summits. Honza již vylezl Mt. Blanc a Elbrus je logickým pokračováním. Poté by mohlo následovat Kilimadžáro, Mt. Mc Kinley, Aconcacua atd. Před vlastním odjezdem na Kavkaz proběhlo několik společných soustředění na skalách a horách (Únor 2008 – Vysoké Tatry, květen 2008 Suché skály, atd.) Prométheova hora Elbrus Elbrus (5.642 m.n.m.) leží v oblasti centrálního Kavkazu. Má dva vrcholy (západní a východní) a je sopečného původu. Je nejvyšším vrcholem Ruska a pokud by jsme Kavkaz zahrnuli do evropské části Ruska, potom i nejvyšší horou Evropy. Elbrus je vysoká hora a správná aklimatizace je základem bezpečného výstupu.

  Team: Jan Říha (nevidomý horolezec) Janek Bednařík (horský vůdce, partner na cestě za El Capitanem) Petr Kašpar (fotograf, kameraman, parťák), Jirka Sedlák (parťák) Akci podporují: Český horolezecký svaz, TILAK, SINGING ROCK a PIEPS.CZ   Napsal: Janek Bednařík Záznam televizních reportáží (ČT24, PRIMA, AKTUALNE.CZ)

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Povolit vše
Vlastní

Vlastní nastavení cookies