Danny Menšík: Češi českou cestou na Les Droites

9. 5. 2018 Danny Menšík (o autorovi)

Czech Gully, 900m M6, 65°/90° max. na Les Droites

Venku už všechno kvete, brigádu a otvírání ve Skaláku mám za sebou. Na víkend je nádherná předpověď a všichni jedou na písky. Jenže mi zvoní telefon a volá mi Gula (Jan Zahula) a říká, že na instagramu viděl, že někdo před pár dny lezl v Chamonix nějakou supr cestu ze severu Les Droites v Chamonix a že to teda asi je v podmínce. Předpověď je výborná i v Chamonix, a tak nechávám smyčky pod postelí a místo toho ještě brousím mačky a motyky. V Šamonicích jsem byl celý minulý týden, ale předpověď mě vypekla, a tak jsem místo highlajn projektu a lezení dal jen dva dny na lyžích. Představa dlouhé cesty do Francie na otočku na víkend je úmorná, ale pokud by klaplo, tak to za to rozhodně stojí...A taky že jo!

Ve čtvrtek večer vyrážíme na noc a v pátek dopo si už dáváme zmrzku v šamonickém centru. Azurko, vzduch se ani nepohne, sluníčko se odráží na bílých pláních Blancu. V pátek odpo nasedáme do lanovky na Grands Montets v jejíž vrcholové stanici uleháme se západem slunce.

Nekompromisní budík ve 2:30 a o pár chvilek později už chroupeme mačkama po tvrdém ledovci. Díky pevnému sněhu jsme pod severní stěnou “drátů” (Les Droites) celkem rychle a v 5:30 přelézáme přes ledovcový odtrh a začínáme první délku. Nejdřív trochu tápeme ve tmě a nejsme si jistý, jestli jdeme dobře, ale Gula na konci supr ledovo firnové délky nalézá štand a pokračujeme v krasojízdě s vědomím správného směru. Pak se střídá pár délek sněhu a kolmějšího ledu až se dostáváme pod klíčovou ledovou délku, která má severo východní orientaci a takhle z jara už dostává celkem dost slunce. Ač jinak sluníčko rádi, tak tady nám rozpouští led před očima a z délky, která byla před pár dny v celkem dobré kondici toho moc nezbývá (nebo alespoň né dost na naše schopnosti), a tak volíme drytoolovou variantu zleva, která je i tak nejtěžší dvojdélkou cesty.

Krásný lezení v koutové trhlině, kde páčím cepy jak umím, ale stupů na mačky je tu velmi po skromnou. Shodli jsme se na odhadu klasy vostřejších M6+. Nicméně po troše gymnastiky crux pouští a my jdeme dále žlabem. Překonáváme pár lehčích sněžných a mixových délek a ocitáme se pod dalším klíčovým místem cesty. Délka za M6 s širočinovým nástupem a koutovou spárou. Trénink z Ádru se vyplatil a i širočina a spára pouští.. Abychom to vylezli, tak si posíláme batohy po laně, páč s batohem by se do toho člověk jinak nenasoukal. Následují dvě krásné technické délky za M5, M5+ a boj se sněžnou převějí skrze kterou se prosekávám, jak k princezně přes dvanácti hlavou saň. Jsem tak v rauši, že jsem si ani nevšiml, že jsem nohou omylem shodil Gulovy šutr na hlavu. Naštěstí má dobrou helmu a je tvrdohlavý. Po tomhle boji máme nejtěžší část za sebou, ale hromada metrů zbývá. Po dalších asi třech lehčích délkách jsme dolézáme do žlabu, ze kterého už je téměř vidět vrchol. V dobrých letech bývá dost ledu, nicméně letos je skoro všechno suchý jako trout. Avšak i bez ledu to je to celkem snadný terén a za chvilku už stojíme pod poslední stěnovou délkou. Slunce tak akorát zapadá, když dolézám na hřeben. Nicméně zjišťuju, že jsem trochu špatně, a že jsem v části hřebene odkud nikam cesta nevede. ,,Jsem vylezl moc vlevo” křičím na Gulu. ,,Tak tu někde přespíme. Já jsem prošitej jak svině. Já už nikam nelezu” odpovídal Gula.

Po 18 hodinách na nohách už taky nemám chuť sápat se někam s čelovkou, a tak souhlasím s bivakem na sněžné polici o ploše půl metru čtverečního, co Gulič nohou odkopal. Shazujeme ze sebe matroš a věšíme všechno, včetně nás na pěknej hrot vedle. Soukáme se do spacáků, vaříme a připravujeme se na nepříjemnou noc v sedě. Nakonec se ale ukázalo, že pár hodin lezení a nadmořská výška se zdá býti dobrým anestetikem a oba záhy usínáme. Budíme se s východem slunce a ranní výhledy jsou nám překrásnou odměnou. Tímto díky Gulovi, za tohle uvedení do problematiky stěnových bivaků.

Dáváme snídani a ionťákový čajíček(=teplej ionťák) a mobilizujeme se. Po pár minutách rozehřívání zamrzlých bot Jetboilem se mi daří do nich vklouznout. Pak se trochu protahuji se slovy: ,,Ty jo, se cejtim docela dobře, bych dneska asi zvládl ještě pár délek”. O pár minut později už stojím na konci správné poslední stěnové délky a funíc volám dolu na Gulu: ,,Hele, tak měním názor. Budu rád když dolezu tím hřebenem ke slanění”. Ale i to se nakonec daří a nacházíme slaňák do žlabu Lagarde, který je sestupovou cestou zpět do severu.

Náš původní plán byl sice přebivakovat někde v těchto místech a na druhý den dolézt na úplný vrchol a potom slanit do jihu a přes Vallée Blanche sejít dolů. Nicméně se zdržením a únavou co máme, bychom slaňovali do jihu celkem pozdě, přesně když je sníh nejmokřejší a svahy nejnestabilnější, takže si to necháváme ujít a slaňujeme Lagardem. Nakonec i tenhle sestup se ukazuje být opravdu dlouhý a to i díky tomu, že jsme  jediný co na ledovci Argentière nemají lyže. Cestou dolu se nám tak dostává mnoha lítostných pohledů od projíždějících. “Bon courage, les gars” volá na nás dokonce jeden děda. Ale o pár dlouhých chvil později už si s Guličem podáváme dole ruku, vysycháme na rozpáleném parkovišti a ládujeme se bagetou. Tramtadadá...

Foto: Ja Zahula / archiv Dannyho Menšíka

Evolution

Evolution

Klenot firmy vybroušený mnoha lety vývoje a zkušeností týmu spolupracovníků. Špičková horolezecká bunda z robustního třívrstvého materiálu GORE-TEX® Pro.

Detail produktu
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace