Letošní zimu jsme se rozhodli prozkoumat turisticky méně známou zemi Jižní Ameriky – Kolumbii.
Co se týče divoké vody a přístupu k řekám, byla pro nás Kolumbie jedna velká neznámá. Většina divokých řek v Kolumbii byla sjeta v posledních dvou letech a spousta řek na první sjetí stále čeká.
Naše kolumbijská expedice začíná v půlce ledna. Máme v plánu navštívit několik oblastí. Do cesty se nám ovšem staví místní doprava, která rozhodně nefunguje tak, jak jsme zvyklí z Evropy. Silnice jsou zde celkem kvalitní, ale panuje na nich obrovský provoz. Díky tomu, že jde většinou o příkré horské cesty, se z přesunu dlouhého 350 km stává dvanáctihodinový výlet. Vzhledem k náročným klimatickým podmínkám a těžkým nástupům k řekám jsme museli přehodnotit původní plán, tedy jet maximálně jednu řeku, na které strávíme více než jeden den. Rozhodli jsme se, že navštívíme jen dvě oblasti, kde chceme sjet co nejvíce řek.
Velmi mile nás překvapila přátelskost a vstřícnost místních obyvatel. Potkali jsme se s lidmi z měst, vesnic, armádou i policií a všichni byli ochotní pomoci a přitom nebyli tak neodbytní jako lidé, se kterými jsme se setkali v Africe. Potkali jsme i hledače zlata nebo pěstitele koky s kalašnikovy na zádech, ale všichni nám s úsměvem podávali ruku. Když jsme spali kolem řek poblíž jejich obydlí, tak nám ráno nosili kávu, prostě neuvěřitelné. Většina z nich přitom žije bez elektřiny a cesta do nejbližší malé vesnice trvá dvě až tři hodiny jízdy na koni.
Pokud pominu, že většina řek byla poměrně špinavá, šlo o extratřídu divoké vody. Nejčastěji zde najdete velké řeky s velkým průtokem, občas najdete i pěkné přítoky, které mají strmý charakter a jsou plné skoků a ohromných kamenů. V Kolumbii se nedá přespávat přímo u řek, proto jsme museli vždy hledat místo několik metrů nad řekou. Je zde běžné, že během noci přijde přívalová vlna, která rozvodní řeku do gigantických rozměrů. Znali jsme dva Španěly, které v Kolumbii před dvěma lety přívalová vlna strhla do řeky a už je nikdo nikdy neviděl. Několikrát se nám stalo, že řeka v noci stoupla až o pět metrů. Průtok a výška vody v řece byly každé ráno takové malé překvapení. Občas jsme usnuli u řeky, která byla do druhého dne dvojnásobná s ohromnými vlnami.
První oblast kterou jsme navštívili se rozkládá kolem města Valvicencio, které leží na pomezí And a Amazonie. K první řece cestujeme na koních, resp. my jdeme pěšky a kajaky jsou neseny koňmi. Ve stínu se rtuť na teploměru šplhá až ke čtyřicítce, takže koně jsou pro nás opravdu spása. Celou předcházející noc pršelo, vody je víc, než dost a pravděpodobně to bude ve velkém stylu. Řeka Azul je strmý přítok ohromné řeky Ariari, tady už to začíná být zábava se vším všudy. Každý další den pak sjíždíme novou a novou a řeku, ty jsou většinou v hlubokých údolích nebo v kolmé skalní soutěsce. Po necelém týdnu se přesouváme do druhé oblasti – do Medelinu, ale o tom až příště.
