Vzhledem k tomu, že trať neustále atakovala hranici 4000 m n. m., vypravili jsme se do Ekvádoru skoro o týden dříve, abychom se pořádně aklimatizovali.
Do Ekvádoru na závody jsem se chtěl vypravit už daleko dříve, až letos to vyšlo. Měli jsme nový tým – (Vašek Král, Zuzka Weissová, Tomáš Matera a já), nikdy předtím jsme v takovém složení nezávodili, pro Vaška to bylo první AR vůbec, pro Toma druhé, závodili jsme v zemi, kde jsme nikdy před tím nebyly a nezávodili, do toho nepředvídatelný faktor nadmořské výšky – po aklimatizaci jsem měl z týmu dobrý pocit, šlapalo to a věřil jsem nám na dobrý výsledek.
Proti nám stálo silné pole – američtí Yogaslackers, francouzský tým AGDE Raid a především celá škála domácích týmů v čele s týmem Movistar (3. místo na MS 2014) a týmem Aventura Finalín. Domácí týmy ještě posílily o zkušené zahraniční tahouny – Nick Gracie do Movistaru, Urtzi Igesias (navigátor týmu Columbia Vidaraid) do dalšího ekvádorského týmu.
Tím jsme se nenechali rozhodit a zpočátku se drželi na špici. Odhadoval jsem, že nejtěžší etapa bude hned první trek a to se také potvrdilo. Jen byl ještě těží než všichni čekali. Zavedl nás prakticky ihned skoro do 4000 a tam se trať motala dost dlouho. Čekal nás vítr, mlha, déšť a především zima. Na mapě vypadal postup triviálně – jediná pěšina po hřebeni. V reálu tam však byla hluboká tráva, v níž se pěšina dost ztrácela, občas kaktus (ve 4000!) Když jsme sestoupili do 3500, pořád zima, ale taky dost hustá džungle. K tomu sestupy, které připomínaly spíše bahenní klouzačky. Neustálý déšť a v nižších polohách hrozily povodně. Byla to tvrdá etapa.
Navigačně jsme to zvládli, v první části udělali dobré rozhodnutí v džungli a dostali se na samotnou špici závodu, podruhé jsme tak úspěšní nebyli a pohybovali se zhruba s půlhodinovou ztrátou. Nejvíc se na nás podepsala zima. Všichni jsme notně promrzli, naštěstí se nám podařilo dát do kupy, jen Vašek do konce závodu bojoval s průduškami víc a víc. Na 62 km treku jsme strávili den a noc – po 22 hodinách jsme značně prochladlí, ale odhodlaní, dorazili do depa na 6. místě.
Dali se do kupy, poskládali kola a po krátkém 20km přejezdu se vydali na další trek. Ten by se dal označit za typický ekvádorský – džunglí prudce nahoru, chvíli se motat po hřebeni ve 4000, a pak zase prudce dolů. Na 20 km, 2800 m převýšení. Postupně jsme se prokousávali dopředu, po dalších 10 km na kole jsme přijeli na kajaky pátí. To už byla opět tma, přicházela druhá noc a bylo jasné, že se začne postupně lámat chleba.
15 km na kajaku sice proběhlo na jezeře, ale v noci a koneckonců ve 3000 jsem taky ještě nepádloval. V podstatě jsme jezdili jen na buzolu přes jezero sem a tam a podle okolních světel se snažili odhadnout, kde zhruba jsme. Po 3 a půl hodinách jsme dojeli promrzlí. Rychle jsme se dali do kupy a na hodinu zalehli. Po 43 hodinách to bylo tak akorát. Spánek nás krásně nakopl, do dalšího dne jsme vystartovali notně osvěžení a co víc – i přes pár chyb na vodě jsme se posunuli na 3. místo – hned za Francouze a vedoucí domácí z týmu Finalín.
Vzhledem k velmi špatnému počasí pořadatel zrušil poslední trek, dvě už tak dlouhé cyklistické etapy se spojily v jednu mamutí 140km etapu se skoro 6000 m převýšení a dvěma sedly přes 3900 metrů. Odhadovali jsme ji na 20-24 hodin. 
Konečně jsme dojeli na poslední sedlo – do cíle to bylo už jen 1700 m sjezd. Třetí noc, hlavně neusnout. Sjezd se nakonec ukázal jako překvapivě mírumilovný a v pohodě, jen to nebyl jen sjezd. Jedna z mála věcí, co šlo na mapě přečíst, byly vrstevnice. Ovšem jen ty hlavní – po 200 metrech. A mezi 200metrové vrstevnice se dá schovat spousta zhupů a třetí noc už je nepříjemný i sebemenší zhup. Do cíle jsme tak dojeli na 4. místě, ve 4:25 ráno, naprosto prošití.
V cíli na nás v tuto nekřesťanskou hodinu čekal… nečekal vůbec nikdo. Tím jsme si ovšem vůbec nenechali kazit radost. Udělali si cílové foto, dali cílové pivo, po chvíli dorazil Santiago (hlavní organizátor) a celou radost jsme si užili znovu.
K závodu se váže bohužel jedna kaňka celého sportu – první dopinkový případ v AR. Gonzalo Calisto z Ekvádoru, z týmu Life Systems, co skončil druhý, byl v roce 2015 na UTMB chycen při dopinku (EPO). Byl diskvalifikován a má dvouletý zákaz startu na závodech ITRA, přesto odstartoval do závodu (a nakonec dojel s týmem druhý). Bohužel AR nemá zatím svoji federaci, tak nejsou v těchto případech úplně nastavené procedury, kdo by na toto měl dohlížet.
Vznesl jsem tak dotaz na ARWS jak je to možné, co s tím hodlají dělat. Dostalo se mi obrovské podpory od ostatních závodníků a vypadalo to, že se věci daly do pohybu. Gonzalo a celý tým byl diskvalifikován (Francouzi se tak dodatečně posunuli na 2. místo, my na 3.), ale jinak se nestalo vůbec nic. S tím nemůžeme být spokojeni, protože je víceméně jen otázka času, kdy se stane podobný případ znovu. Žádný sport toho není ušetřen, dřív nebo později se to muselo stát, teď je prostě na nás všech, abychom se tomu postavili.
Za tohle ale Ekvádor nemůže. Za ty tři týdny, co jsem zde strávil, si mě tato země získala.
