Aiguille du Midi, 8a, Thierry Renault, Beat Kammerlander, 3.800m, to jsou asociace, které se mi vybaví při vyřčení názvu cesty „Digital Crack“.
Tedy, cesta vede na Grand Gendarme, což je taková mírně převislá čtyřicetimetrová krabice stojící na hřebenu Cosmique pod Aiguille du Midi ve výšce zhruba 3.800 metrů. Thierry Renault je autorem této cesty a před mnoha lety jsem měl kalendář s fotkou Beata Kammerlandera, kde byla uvedena obtížností 8a. Dnes se udává obtížnost 8a+, nevím proč, ale předpokládám, že důvodem jsou „zmizelé“ některé chyty, což bylo možné si při přelezu ověřit. Ono s tím názvem je to taky trochu zavádějící, tedy v názvu je sice „Crack“, ale se spárou to má pramálo společnýho. Akorát v první dýlce by se dalo o spáře či sokolíku mluvit, ale ve druhý, klíčový dýlce, je to tak maximálně parodie na spáru, poněvadž se jedná o otevřenej kout, s chytama okolo a uprostřed to spáru připomíná jen s notnou dávkou fantazie. Po pravdě řečeno, i ten název byl tou původní motivací, takže z tohoto pohledu jsem byl zklamán, že to není spára.
Kdysi dávno jsem si řikal, že by bylo zajímavý se do cesty podívat, ale jednak nebylo s kým a také jsem to vždycky považoval za takovej grc. Přece jen, když se to porovná s okolníma stěnama, tak jsou dvě krátký sportovní dýlky (6c+, 8a+) poměrně úsměvný. Na druhou stranu, co považovat téměř ve čtyřech tisících za sportovku? Stejně musíte vzít mačky a cepín, kvůli přístupu, jelikož nástup je ze sněhu a stan si postavíte na ledovci. Poprvé jsme tam s Lumírem vyrazili letos v červenci. První seznámení s cestou bylo o ničem, jelikož horní dvě třetiny byly mokrý. Šli jsme zkusit jinej projekt a další den jsme se vrátili. Vršek byl pořád mokrej, ale dalo se to vybojovat na vrchol a po jeho úklidu od sněhu a vylití kaluže stěna následně uschla. Vymysleli jsme program a… a prvním ostrým pokusem jsem spadnul v relativně lehčí horní části. Další pokus se nekonal, po předchozích třech dnech lezení už nebyla nálada. Lumír si to ještě jednou zkrokoval a že teda příště.
Srpen byl zazděnej, ale od září sledujeme počasí a hledáme volný čas. Nakonec vybíráme poslední víkend v září, je tam volno, má být jeden den pěkně. Oba dva jsme před odjezdem lezli několik dní v kuse, abychom měli pro neúspěch připravenou klasickou výmluvu, že jsme unavený, přetrénovaný a podobně. V pátek vyjíždíme lanovkou na Midi, podmínky perfektní, na vrcholu věžičky leží sníh, ale slunce už nemá takovou sílu, takže netaje a stěna je suchá. Připomínáme si kroky a… a Lumír ušlapává důležitý chyt. Teda, největší a nejdůležitější chyt v nejtěžím bouldru, přesněji řečeno. Nejdřív se to zdá pěkně v p…, ale nakonec se to vymyslí, i když obtížnostně to nabralo jiný grády. Je čas na ostrý pokusy, jsem na řadě. Blbě nohy, padám v bouldru. Tak stáhnout lano a ještě jednou. Bouldr jsem dalším pokusem přeskákal a teď ještě nespadnout zbylých patnáct metrů nejistýho lezení jako minule. Z roztrženýho bříška teče krev, snažím se to přemaglajzovat, aby mi po krvi nesmekla ruka. Občas se tam dá rozkročením v koutě trochu odpočívat, ale smeknout noha by mohla ještě i pod vrškem. Zdařilo se a na řadě je Lumír. V bouldru mu smekla noha. Dává ještě jeden pokus, rozsápnul si úplně stejnej prst a bohužel v nejistým kroku padá. Necháváme lano ve štandu na další den, ale předpověď nelhala, ráno sněží a pro tentokrát je to pro něj zabitý. Tak snad bude počasí a vyrazíme ještě jednou, bylo by škoda, aby to nechával na příští rok, a aspoň se při tom koukneme do dalších Chamonických Legend… Co se týká současné klasifikace po ulomení chytu, těžko to hodnotit. Nejvýstižnější by asi bylo, že ke třetímu nýtu je to 7B+ bouldr a pak následuje patnáct metrů 7b+ technickýho lezení. Jestli to odpovídá 8a+, to nevim, nechám posouzení na jiných, důležitý je, že se to dá pořád lízt, a že na ulomení toho už tam fakt moc není. Bohužel, nemáme z cesty pěkný fotky, protože ve dvou vyfotíte vždycky akorát, víte co. Tak snad ještě nějaký foto vznikne, až se tam vrátíme. Šatavis
