Někdy před pár lety našel Martin Vrkoslav zmínku o lezení v Ománu a poslal mi pár odkazů s tím, že bychom se tam mohli někdy zajet podívat. Protože ceny letenek byly velice přívětivé, rozhodli jsme se, že tam zavítáme letošní zimu. V zimním období jsou ta
Masív hory Jabal Misht, který jsme si vybrali jako hlavní cíl našeho působení, sliboval lezení až v tisíc metrů vysoké stěně a hodně prostoru pro vytvoření nových cest téměř kdekoliv. První výstup ve stěně udělali Francouzi cestou „French pillar“ v roce 1979. Pak byla oblast navštěvována spíše sporadicky, ale po roce 2000 zažívá lezení na arabském poloostrově celkem značný boom, nejen v horách, ale hlavně začínají vznikat nové oblasti pro sportovní lezení, bouldering, ale i deep water soloing. Řekl bych, že potenciál na lezení je v této zemi značný. Naši dvojici nakonec doplnil ještě Martin Horák a na přelomu ledna a února jsme vyrazili směr Muscat, což je hlavní město Ománu. Předem jsme měli přes internet domluvené půjčení auta, akorát jsme se rozhodli pro půjčení malého osobáku, jelikož to vyšlo výrazně levněji než doporučované 4x4. Ne všude je totiž možné se dostat obyčejným autem. Je dost běžné, že asfaltová silnice najednou zmizí a dál pokračujete pouze po prašných cestách různé kvality. Je ale fakt že ománská vláda docela hodně investuje do výstavby nových komunikací, takže situace se v tomto směru rychle zlepšuje. Nakonec jsme se dostali s naším autem i do base campu, s čímž jsme si v počátku nebyli úplně jistí. Podle dostupných fotek jsme měli vyhlídnuto pár možností na prvovýstupy s tím, že se na místě rozhodneme, podle toho jak to bude vypadat. Zvolili jsme nejdelší jihovýchodní stěnu napravo od francouzského pilíře a poté, co jsme vymotali zhruba dvacet pět délek na vrchol, jsme zjistili, že stěna bude mít skutečně tisíc metrů, čemuž jsme zprvu ani moc nevěřili.
Jabal Misht, ale i okolní hory, stěny, kaňony a šutry jsou tvořeny z docela dobrého vápence. Kvalitu bych srovnal asi jako s tvrdým pískovcem. V masívu vede v současnosti asi patnáct výstupů, ale potenciál na nové cesty je také ještě značný. Akorát nás překvapilo, že spáry a trhliny jsou obvykle hluchý, takže lezení po vlastním jištění je občas problematické. Prvovýstup jsme dokončili asi po týdnu lezení a všechny délky přelezli stylem OS nebo PP s maximální obtížností 8+/9- a nazvali Beefeater, podle nápoje který nás doprovázel z istanbulského duty free shopu. I přes to, že je stěna Jabal Misht hodně vysoká není nutné s sebou táhnout závěsnou postel, protože je tam množství polic na kterých se dá bivakovat.
Pouhých pár kilometrů od Jabal Misht se nachází pěkný kaňon Wadi Al Ayn, kterým teče čistá a poměrně studená voda, kde se dá koupat a je zde i spoustu šutrů. Zde jsme strávili asi tři dny bouldrováním. Myslím si, že by se dalo lézt i ve stěnách kaňonu, ale zatím tam podle všeho není ještě nic uděláno.
Za celou dobu našeho pobytu nám pršelo jen dvakrát, přičemž se jednalo pouze o krátké a málo vydatné přeháňky. Jinak lidé v Ománu jsou velice přívětivý a mohu konstatovat, že větší pohodu jsem snad nikde jinde nezažil. Účastníci: M.Vrkoslav, M.Horák, V. Šatava Podpora: Tilak, ČHS, Singing rock Zapsal: Šatavis
