Pavlína mi moc nevěřila, že máme šanci si v půlce října letně zalézt v Chamonix. Klaplo by to, kdyby nebylo vichru. Plány jsme tedy postupně osekávali. Až k jasnému cíli: Musí to být relativně krátká cesta, v jižní stěně.
Večer jsme se ubytovali na ledovci du Géant. Ráno jsme vyrazili za svítání, s tím, že máme pěkných 12 hodin světla na cestu, která se v létě leze 8-10 hodin. Na konci ledovce, u skalního hřebene spadajícího od úpatí Dent du Géant, jsme byli za hodinu. Tady se naše tempo začalo zpomalovat. Nejdřív šlo lézt souběžně, ale ze sedla na hřebeni, od malé červené věže, jsme v částečně zasněžené a rozbité stěně už hůř hledali správný směr. Některá místa jsme raději jistili a průběžně dobírali.
Pod nástupem se tak ocitáme až kolem jedenácté. Svačíme a vyhodnocujeme situaci. Do jižní stěny se opírá slunce, ale pocitovka je mínusová, o což se stará právě vítr. Volba tak padá na Via normale. Hned po první délce je sice jasné, že v její jihozápadní stěně sice fučí ještě víc, ale zase není třeba sundávat pohory. Asi dvě třetiny cesty bohužel hyzdí silná lana, která se místy pletou, jinak je to ale pěkná linie se zajímavou historií. Když slaňujeme do jižní stěny, jsme rádi za pohory a rukavice, ujišťujeme se, že bysme si to moc neužili; pokud bysme jí vůbec zvládli prostoupit. Po čtyřech slaněních jsme dole a po krátkém traverzu se opět ocitáme na nelákavém suťovišti. Snažíme se pod sněhem odhadovat správnou cestu a narozdíl od výstupu se teď držet co nejvíce hrany. Stejně nejsme o moc rychlejší, přestože na pár místech nacházíme smyčky či mailonky na slanění. Ubíhá to pomalu; myslíme na to, jaká to v létě musí být procházka. Aspoň že jsme tu dneska sami. V případě, že by někdo měl být nad námi, tak bychom se necítili moc dobře, v suťové stráni je kupa neodvezeného materiálu. Na ledovec se dostáváme se soumrakem. Méně příznivou podmínku vyvážilo, že kopec, v létě tak populární, jsme měli celý den jen pro sebe. Příště však vyrazíme raději o týden dřív.
