Kolem Silvestra jsem s kamarádkou Lenkou z našeho ženského alpinistického týmu chtěl vyrazit na nějaký delší výpad do Tater, podobně jako loni s Martinou.
Lenka sice není juniorskou mistryní světa jako Martina, ale leze dobře a stejně jako ona se nebojí několikadenních pobytů v zimních podmínkách. A tak jsme si vybrali severní stěnu Rumaňáků.
Vyjeli jsme z Brna ráno na Silvestra a po poledni vyrazili od zastávky Popradské pleso směrem pod Západní železnou bránu. Počasí mělo být následující den s mírným sněžením, ale pak dva dny pěkně s teplotami přes den kolem nuly. Chtěl jsem zkusit nějaký prváč, tak teplé podmínky by mi totiž umožnily lézt i těžší věci bez cepínů, jen rukama. Přihodil jsem tedy do báglu nějaké skoby a jídlo navíc, pod stěnu to uneseme.
Další den, ve čtvrtek, jsme za mírného sněžení vystoupali do Západní železné brány. Z druhé strany celkem fučelo, ale skála byla jen jemně ojíněná sněhem. To zítra roztaje, říkal jsem si. Dvě 60m slanění a následný sestup Kačím žlebem nás dovedly pod stěnu. Bylo v ní strašně málo sněhu. Vysněžené byly jen police v Korytě. Myšlenku prvovýstupu jsem opustil, protože ve směru, který jsem si podle fotky vybral, prozrazovaly zasněžené plotny obtíže, na které jsem nebyl připraven.
Takže jsem zvolil alternativní program - cestu korytem z r. 1927, obvyklý čas přelezu 7h. Jako jediná skýtala dobrá místa na bivak, protože světla na nový rok je jen kolem osmi hodin. A taky jsem považoval za vhodné vyjít vstříc potřebám mé mladé a krásné společnice. Po třech délkách jsme společně dosáhli místa vhodného na bivak. Byli jsme z toho brodění a lezení s nelehkým batohem za mírného sněžení značně zvlhlí, ale bivak byl perfektní.
Následující páteční ráno nás čekaly trochu těžší délky přes suché prahy. To už jí s batohem nešlo a Lenka musela jimarovat. Stále vše bravurně zvládala s úsměvem. Byl krásný den, jak předpovídali. Sníh byl ale místy hodně navátý, sypký s krustou a dalo velkou práci se jím prohrabat.
Jídlo jsme však měli na čtyři dny, tak nevadilo, když zabivakujeme ve stěně ještě jednou, dvě délky před koncem. Večer se však náhle zhoršilo počasí a začalo foukat a pršet. Tak to pokračovalo celou noc. Čerstvý sníh s deštěm neustále zasypával náš bivak. Vše bylo mokré, ale bylo nám teplo. Ráno pro změnu sněžilo a mrzlo. Vše, co bylo mokré, zmrzlo na kost. Smyčky, lana, zámky karabin ale hlavně pohyblivé díly friendů - ty přestaly fungovat úplně.
Čekala nás délka v obtížnosti kolem čtyřky, tak to nemůže být problém, říkal jsem si. V mizerné viditelnosti jsem vykoukl za hranu poslední délky. Nad námi hradba převisů, viditelnost dvacet metrů. Vůbec mi nebylo jasné, kudy vede cesta. Vše bylo oblepené silnou bílou ledovou vrstvou, jako v Patagonii.
Lézt by to asi šlo, ale velmi nejistě a s mizernou možností jištění. Tohle jsem přece Lence nemohl udělat. Dělat hrdinu a zramovat se jí před očima. Kdyby šlo o nějaký vážný výstup, ale tohle? Mám to zkusit? Zavolal jsem mobilem pro radu kamarádům z horské, že si nejsem jistý, zda to bezpečně vylezu a aby se případně připravili na výjezd. Bylo něco před desátou. Po společné diskusi jsme se dohodli, že vyrazí hned, protože čekat, až zůstanu o tři hodiny později zaseknutý dva metry pod výlezem nebo až si dolámu nohy by nebylo rozumné. Kluci pro urychlení chtěli využít polskou helikoptéru, která by je vysadila přímo v sedle mezi Gankem a Rumaňákem, čímž by si ušetřili několikahodinové prošlapávání stopy Zlomiskovou dolinou, ale to se kvůli silnému větru nepovedlo. A tak vyrazili pěšky z Popradského plesa přes Rumanovu dolinku až nahoru do Gankove štrbiny.
Několikrát jsem si vyčítal, že jsem to měl zkusit a neměl zbytečně plašit kluky, ale pak jsem si vždycky představil, jak by se na mě asi dívali, kdybych to právě vylezl a oni zrovna přicházeli z druhé strany, udření z prošlapávání stopy. A tak jsme mezitím vařili čajíky a pojídali zbylé tyčinky. Kluci dorazili kolem šesté. Lukin nám natáhl shora lano a my jsme vyžímarovali i s batohy do sedla. Byla tma, fičel vítr, ale byli jsme všichni rádi, že to dobře dopadlo. Sešli jsme do Zlomisek, dali si sušenky, čajík a za neustálého vtipkování společně prošlapávali cestu zpět na Popradské pleso. S klukama se už nějaký rok znám a vím, že jsou to skvělí a trénovaní borci, pro které tenhle výšlap byl další přípravou až se stane skutečně něco vážného.
Velký obdiv patří Lence, že tohle čtyřdenní Silvestrovské blues vydržela a stále měla úsměv na rtech.
Je nám jasné, že dříve bychom ve stěně za těchto podmínek nepřežili a jen díky modernímu vybavení jsme byli schopni toto dobrodružství v pohodě nejen přežít, ale si ho i užít.
Díky moc Tilaku za jeho podporu a vybavení z materiálů Gore-Tex a Climashield.
Bača
