Máme tu netradiční recenzi na pár našich věcí napsanou mladou dámou, která se vydala s partou svých rodičů do vysokých hor Peru. V článečku se seznámíte s praktickými zkušenostmi s dámským provedením bundy Storm, mikiny UL 1.0 a kalhotami Serak. Příjemné
Jmenuji se Adela Broučková. Můj táta je Michal Brouček a patří do tý party bláznů co lezou po horách, který pak sjíždí na snowboardu. Moje máma je Ivana Broučková, ta leze s tátou po horách taky, jen chodí pěšky. Letos mě naši vytáhli do Peru, kam jezdí a kde už mají svý známý. Docela jsem to uvítala, jelikož mě letos skončila škola o čtrnáct dní dříve a nemusela jít hned k tátovi na brigádu. Protože si naši vymysleli, že pojedeme do hor, tak mě táta vybavil věcma od Tilaku o kterých teď budu psát. Koupil mi – bundu Storm v dámském střihu. Nejdříve mi objednal petrolejově modrou, ale to bych nevydejchala a nemohla bych ji nosit ve městě, takže to musel změnit na čevenou – tabasko. Pak mi pořídil sofšelovou mikinu UL 1.0, to nevím jak na tohle označení přišli a už jsem dopředu hlásila, že chci pouze černou barvu. No a aby mi prej v noci nebyla zima, tak jsem ještě dostala strečový kalhoty Serak z polartechu. Táta táhnul několik dalších báglů se stanama, foťákama a máma s naším oblečením. Cesta byla příšerná. Nejdříve nás děda odvezl do Mnichova odkud jsme letěli do Amsterdamu a pak dále do Limy. V Limě jsme přespali a pokračovali autobusem do Huarazu. No, kdybych něměla nabitýho iPoda, tak bych to asi nevydržela, ale takle to docela šlo. Hned jak jsme přijeli, tak nás táta hnal na aklimatizační tůry. Myslela jsem že to nepřežiju. Celý den jsme lezli do příšernýho kopce, foukal takový vítr, že si táta s mámou museli nastrkat papírový kapesníky do uší. Před jezerem byla skála, která mě docela bavila a tam jsem i zapoměla jak mě bolela hlava. Zato máma se v tomto úseku bála a lezla přilepená ke skále jako ještěrka. Když si táta myslel, že jsme už dobře aklimatizovaný, tak jsem se sebrali a odjeli do hor. Nejdříve jsme jeli autem, ale pak už jsme chodili jen pěšky. Máma to spočítala, že jsme ušli sto kiláků. Mě to připadalo mnohem víc.
První hora kam lezl táta byla Pisco 5750 m.
My s mámou jsme lezli jen do base campu a to mě úplně stačilo. Dole v údolí bylo hrozný vedro a v táboře se večer zase strašně ochladilo. Cestou nahoru jsem poslouchala iPoda a na mikině jsem našla vychytaný poutka na sluchátka. Když táta slez z tý první hory, tak jsme pokračovali dál. To jsem ještě netušila jak daleko půjdeme. Zase jsme museli sejít do údolí a pak zase do kopce. Myslela jsem, že naše zabiju. Furt to šlo do kopce a já jsem byla pořád poslední. No vlastně se mnou šel Juan Carlos, syn našich známých, který žije v džungli a tak taky není zvyklej chodit po horách.
Z vesničky Vakería to ještě šlo, ale když jsme stoupali už druhý den měla jsem toho plný zuby. Pod horou Taulliraju dokonce i máma začala stávkovat. Hulákala, že chce na pláž, domů, do Prahy do Podolí, do lékárny, doprde.. to je mi smutno. Co mě dorazilo bylo poslední stoupání před pasem Puno Union 4 750 m. Naštěstí, a to měl táta kliku, že kuchař postavil stan před tou poslední hroznou skálou a přes noc jsme si mohli odpočinout. Říkala jsem našim, že to je naposledy co s nima někam jedu, že už mě nikam nedostanou. No a druhý den se změnilo počasí a začalo pršet. Takže tady bych napsala něco o tom oblečení. Takže, bunda Storm. Ta je fakt vychytaná, je hrozně lehká, že se dá nosit i v malým baťůžku. Když začalo pršet, tak jsem ocenila její nepromokavost a taky neprofoukla. Nepromokla dokonce ani po třech dnech a ani po tom co se déšť změnil na sněžení.
Vychytala jsem si jednu kapsu na iPoda. Líbí se mi anatomický tvar zdrhovadla s kterým se dobře manipuluje při zapínání. Rukávy mi jsou akorát a nemusela jsem je dopínat. To dopínání bych používala jenom kdybych měla rukavice. To nejdůležitější je, že bunda je ideální ve spojení s tou černou mikinou. Když nepršelo, tak jsem chodila jen v mikině, a když třeba foukalo, tak si stačilo vzít bundu a hned mi bylo fajn. Tu sofšelovou mikinu UL 1.0 jsem v podstatě nesundala. Když bylo vedro tak jsem si ji uvázala kolem pasu, ale jelikož jsme pořád lezli ve výšce kolem 4 000 metrů, tak jsem ji měla spíš na sobě. Jo a táta měl pravdu s těma kalhotama. Brala jsem si je na večer a moc dobře se mi v nich spalo. Párkrát, když byla velká zima jsem si je vzala pod kalhoty. Jsou hrozně příjemný na tělo a vůbec se mi v nich dobře chodilo. Takže Tilak dobrý. Bylo mi pořád teplo, ať foukalo nebo pršelo. To oblečení budu používat i v zimě, až pojedu s tátou na hory. To, že začalo sněžit, jsem už říkala. Leželi jsme třetí den v basecampu pod horu Alpamayo 5 950 m, ale když napadnul ten sníh, tak táta zavelel a šli jsem zpátky a to byl konec našeho putování po horách Cordillera Blanca.
