Málokdo o ní slyšel. A doufejme, že tomu tak zůstane. Vlastně bych ji raději ani nejmenoval. Ne proto, že bych si sobecky přál, abych měl jedinečný zážitek. Ale aby zůstala takovou, jaká je. Autentická, unikátní, překrásná a liduprázdná.
Skrz Chile se táhne pěší dálková trasa od rozpáleného hlavního města až po větrem bičovanou Ohňovou zemi. Klikatí se mezi aktivními sopkami s bílými sněhovými čepicemi, pravěkými araukáriovými lesy, kolem příbytků arrieros (místních kovbojů) a původních obyvatel kmene Mapuche. Pokračuje na jih skrze neprůchodné valvidiánské pralesy, po úbočích nesčetných fjordů, kolem modrých jezer a ledovcových splazů Patagonie. Rozmanitá, divoká a nepředvídatelná.
Zní to jako sen? Ve snech i dlouho setrvávala. Roky jako vzdálená fatamorgána na horizontu podvědomí lákala z druhé strany světa k útěku z pouště reality. Až ji jednoho dne již nešlo ignorovat. "Příští zimu vyrazíme", zněla dohoda se sebou samým a druhým členem našeho dvoučlenného týmu. A příští zimu vyrážíme.
Před odjezdem, na papíře a z fotek, všechno vypadá tak nějak jednodušeji a zářivěji. Route planning, trail studying, gearlist, to-do list, to-buy list and whatever-else list. Snít o vzdálených krajinách, kterými si razíme cestu nezastavitelní jak vítr.
Dokoupit poslední, nezbytně drahé, nezbytnosti. Odškrtnout a zvážit si všechny položky, vzdát se některých z nich a ulehčit život zádům a nohám na úkor vynechání některých vymožeností západního světa na několik příštích měsíců. Poskládat úhledně vedle sebe a vyfotit z vrchu, tak jak to vídáme u "outdoor influencerů", bez jejichž moudrých rad bychom si už v dnešní době ani neuměli sami zabalit. Všechny věci pak jednu po druhé jako tetris úhledně naskládáme do čistého batohu. A zkusit na záda - ano, cenou i váhou se rovná zlatu.
Trasu naplánujeme jako bychom byli vrcholoví sportovci. Stovky kilometrů složité navigace neúprosným horským terénem. Samozřejmě naprosto bez ohledu na stav našich stárnoucích kloubů a, po zimě, atrofovaných svalů. A bez ohledu na fakt, že vrcholoví sportovci opravdu nejsme. "Všechno je to v hlavě", říká se. Tak to řekněte mým nohám, kyčlím a zádům.
Ale negativita stranou. Tři nekonečné lety, nákupy zásob v Santiagu de Chile a pár hodin místní hromadné dopravy na začatek samotné trasy a najednou jste tu. Měsíce plánování se přetavily v realitu. Překvapivou a téměř hmatatelnou. Jde ji cítit ve vzduchu v podobě vůně starobylých borovicovích lesů, na kůži v podobě pálícího slunce doznívajícího chilského léta. A na zádech přetížených krosnou, do které někdo pravděpodobně potají přidal kamení. A vychází se.
Netrvá dlouho a necháváme za sebou návštěvníky národního parku, nesoucí si cestovní skládací grily a rodinné stany. Odtud už nás doprovází jen kroužící supy, pravděpodobně čekající na náš neúspěch. Zeširoka výšlapaná stezka se mění na úzkou cestičku, jež se občas úplně ztrácí a znovu objevuje později.
Chvílemi si připadáte jako středověký objevitel. Bez zřetelné stezky se kupředu posouváte neposkvrněnou krajinou. Hodiny a dny bez přítomnosti jakýchkoliv dalších narušitelů klidu. Myšlenky se zpomalují a absence mobilních sítí působí takřka meditativně. "Sakra!!!", tak asi až tak neposkvrněná není. Ještě relativně čisté a nezničené boty otestovaly třecí koeficient kravského lejna. Ne naposledy. Krávy a koně, spolu s jejich majiteli, jsou zde primárními strůjci jediných existujících koridorů vedoucích skrze zdejší krajinu.
Sopečná poušť spolu se spalujícím sluncem nás desítky kilometrů provází úvodem a testují naše síly. Obstáli jsme, ačkoliv první zdravotní problémy se dostavují prakticky ihned. Spálená kůže, puchýře, otlačené boky, ztuhlá záda. Většina z nich odchází stejně rychle jako přišla. Lidské tělo je jen velmi adaptabilní nástroj našich myslí. A mysl tu je natolik zaneprázdněná obdivováním neustálého přísunu nových neuvěřitelných vizuálních podnětů, že ani nemá čas zabývat se bolístkami.
Fyzická a mentální synchronizace s trasou dává zapomenout na starosti světa "tam dole". Každodenní problémy se redukují na kdy, kde a čím doplnit kalorie, kdy a kde docílit požadovaného množství hodin kýženého nočního odpočinku a kudy pokračovat.
Celkové množství kilometrů a dnů pod stanem se postupně stává irelevantním, strava pro duši tu není dosažení denních cílů, metrů převýšení a tempa na kilometr. Zážitky získávají na důležitosti s každým dalším dnem a stávají se podstatou současného bytí. Divocí koně cválají pod majestátními vulkány jako symbol svobody, kterou máme aspoň na chvíli taky okusit. Přirodní horké bazénky sloužící jako občasná zasloužená relaxace. Elegantní kovbojové, obývající skromné dřevěné příbytky. Kozí maso, které několikrát dostáváme jen za pár prohozených slov naší mizernou (prakticky neexistující) španělštinou. Příroda tak neskutečná, že kdybychom si neodvezli fotografie, asi bych si pořád myslel, že to byl jen sen.
Do civilizace se vydáváme jen v akutních případech potřeby únikové strategie před nenadálou změnou počasí k horšímu či pro nezbytné doplnění zásob. Město jsme neviděli týdny a nechybí nám. Přiznávám, že teplá sprcha a vydatná večeře se mi mihnou hlavou čím dál častěji, ale jediný pohled po okolí tyto myšlenky rychle zapuzuje.
Sopečná krajina se potupně změnila v úrodné kravské a kozí pastviny. Procházíme kolem hlubokých jezer, přes vysoká horská sedla. Chilské kovboje pomalu střídají původní obyvatelé, Mapuche. Lidé, kteří tuto krajinu obývají po tisíce let a rozumí jí jako nikdo jiný. A kteří si, bohužel, tak jako většina původních obyvatel ve světě, nesou hlubokou křivdu způsobenou bílými kolonizátory. Nedůvěru v jejich očích lze jen stěží přehlédnout. I pastviny byly nahrazeny araukáriovými lesy - daleko starobylejšími než kmen, který je obývá. Mezi stejnými stromy se kdysi nepásly kozy, ale dinosauři.
Sekci za sekcí se prokousáváme stovkami kilometrů náročného terénu. Sápeme se po zmrzlých kamenech říčního koryta, protože jinudy cesta nevede. Probíjíme se neprostupným porostem, brodíme široké řeky, pohlcují nás bažiny, ztrácíme se. Někdy se jde samo. Někdy ne. A najednou stojíme na konci. Domlácení, s roztrhanými botami a bolavými svaly. Ale naplnění vděčností. Vděčností za možnost vrátit se na chvíli zpět ke kořenům a být součástí přírody. Nepřešli jsme celou trasu a takové ambice nikdy ani neexistovaly. Vnitřní cíle ale máme splněné.
Příspěvek napsal Vojta Žídek a fotky zhotovil Michael Novotný.
