Tak jsem si trochu myslel, že severka Jorassů bude stejně v pohodě jako loňský výstup severní stěnou Eigeru, kterou jsme s Michalem proběhli za jeden den. Jenže letos to mělo být jinak.
Měli jsme v plánu jet tentokrát ve třech, ale Michal si zranil rameno na hokeji, takže jsme do Chamonix odjeli s Honzou sami. Předpověď zněla slibně; po týden starém silném sněžení meteorologové predikovali pět dní krásného počasí.
aklimatizace na Midi
V rámci aklimatizace spíme jednu noc na chatě Cosmiques. Druhý den se lanovkou vracíme zpátky do Chamonix, abychom zase vyjeli vláčkem na Montenvers a z Montenvers pak lanovkou dolů na Mer de Glace. Ten je rok od roku níž. Žalostný pohled. Za krásného počasí pak šlapeme po ledovci. Jsme jediní pitomci bez lyží. Jenže vracet se pod stěnu pro lyže se ani jednomu nechce. O tom, zda to bylo správné rozhodnutí, začínáme pochybovat na soutoku ledovců Mer de Glace a Leschaux, kde se začínáme bořit čím dál víc. Nakonec z toho je klasické prošlapávání stopy.
V plánu bylo dojít úplně pod nástup, ale asi 300 metrů pod ním se začíná stmívat. Dáváme tedy první bivak tady. Alespoň bude sníh ráno ztuhlý a nebude se bořit. To jsme se ale dost spletli – ráno se boříme ještě víc, i když teploty jsou někde kolem mínus 15 °C. Navíc v brzké ranní tmě nevíme kudy kam a bloudíme mezi trhlinami. Na nástupu jsme tedy pěkně pozdě a o průstupu stěnou za jeden den si můžeme nechat jen zdát.
Jako tvrdý oříšek se ukazuje překonání odtrhové trhliny. Traverzujeme asi 100 metrů doprava, kde to vypadá schůdněji. Po pár pokusech o přelez trhliny sundávám batoh, s ním to fakt nepůjde. To nám to pěkně začíná. V převislé stěně z měkkého sněhu, která následuje vzápětí, se mi ruka s cepínem boří po rameno a sotva dýchám. Následuje další převis, tentokrát z tvrdého vodního ledu. Tam jdou naštěstí alespoň zavrtat šrouby. Pak se terén na chvíli zkulturní a my valíme jednu délku za druhou. Většinou jde o lezení v dost tvrdém ledu, ve kterém nám ale rychle ubývají síly.
Tma nás zastihne zhruba v polovině stěny, čeká nás druhý bivak. V 70° firnu se nám podaří vykopat plošinu, na kterou se oba tak napůl natáhneme a snažíme se doplňovat kalorie a síly.
Ráno pokračujeme v ledových délkách na poslední ledové pole. Odtud vede zářez na pilíř, kde začínají délky v rozbité skále. Traverzujeme doprava do výlezu koutem, který je podle průvodce nejlepší variantou ukončení cesty. Jenže tady zas pro změnu není vůbec led. Takže opět traverz zpátky na pilíř. Po pár délkách ve skále se ocitáme v převislé skalní stěně. Zase špatně.
Slanění ze skoby do žlabu vlevo. Ledu málo, jištění špatné a už se zase šeří. Po dvou celkem vydatných skalních délkách stojíme na vrcholu. Je tma, silný vítr a sněží. Naštěstí jsou tu stopy od nějakých jiných zoufalců, co tu byli před námi. Pokračujeme v nich ve směru sestupu, tedy nahoru na Pointe Whymper. Cestou nacházíme plošinu na třetí bivak, kam se hned ukládáme. Vítr zuří celou noc.
Ráno je všechno pod sněhem a po stopách ani památky. Viditelnost maximálně dvacet metrů. Slaňujeme a slézáme první pilíř směrem na jih do Itálie. Orientujeme se podle Mapy.com. Bez nich bychom se dolů asi nedostali. Traverz ledovce v nulové viditelnosti je taky bezva. Další pilíř se většinou slézá po pás ve sněhu, který každou chvíli ujíždí. Následuje pár slanění a zase za tmy stojíme na ledovci – skoro o polovinu materiálu lehčí.
Po ledovci se už celkem bez problémů dostaneme na chatu Rifugio Boccalatte, kde nás vítá krásný winterraum. Dělíme se o poslední zbytek sýra a plátek chleba, který jsme rozmrazili na vařiči a spíme spánkem spravedlivých tentokrát bez mrazu a vichru.
Po pránické snídani vyrážíme na poslední etapu. Sestup do civilizace ale taky není úplně zadarmo. Ještě na dohled od baru stojím po pás v mokrém sněhu a nadávám. Nakonec nás dvoumetrová závěj vyplivne na silnici a máme to za sebou.
Tohle dobrodružství si asi budeme dlouho pamatovat. I když nic nešlo podle plánu a trvalo to o den déle, bez větší újmy jsme vylezli severní stěnu Grandes Jorasses cestou Crozova pilíře se Slovinským začátkem, obtížnost cca ED1, M6, WI4. Účastnící výletu Pavel Bohuněk a Honza Kreisinger.
Co jsem měl na sobě
Teploty se přes den pohybovaly kolem −12 °C a i při lezení byla citelná zima. Obvykle lezu spíš nalehko a na štandu na sebe jen hodím péřovku. Tentokrát to ale moc nefungovalo – zima mi byla i při náročných délkách.
Nakonec se mi nejlépe osvědčila kombinace: dvě teplá merino trika, zateplovací bunda Ketil a jako vrchní vrstva bunda a kalhoty Evolution. Pod svrchní kalhoty mi stačily fleecové kalhoty Serak.
Velkou výhodou bundy Ketil je její syntetická izolace – i když jsem se během lezení zpotil, neztrácela tepelný komfort jako peří a poměrně rychle vysychala. V kombinaci s odolnou svrchní vrstvou Evolution tak šlo o funkční řešení do chladných a proměnlivých podmínek severní stěny.
