Tam, kde je ticho nejhlasitější, daleko za polární kruh a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele jsme se vydali splouvat řeku Alatnu. Jelo nás šest: tři fjollové a tři fjollinky.

Pod naší mapou stálo: "No roads or trails in this area" (V této oblasti nejsou žádné cesty ani stezky.). Vybaveni jsme byli loděmi, jídlem v medvědu-vzdorných kontejnerech a pepřovým sprejem. Plán byl překročit kontinentální rozvodí a plout 300 km na jih s cílem na polárním kruhu. Cestou jsme se chtěli vydat pěšky k Arrigetch Peaks, postavit plachetnici nebo třeba péci chleba.

Alatna je 296 km dlouhá řeka, která pramení v pohoří Brooks Range, uprostřed Aljašské divočiny. Skutečně teče celou dobu na jih a když konečně dospěje k polárnímu kruhu, vlévá se do řeky Koyokuk. Většinu doby protéká národním parkem s příhodným názvem Gates of the Arctic. Ten je sice větší než Česká republika a Slovensko dohromady, ale leží takřka na konci světa a vůbec není snadné se k němu dostat. Zná ho tedy jen málokdo. Nejspíš právě díky tomu si tam příroda stále zachovala svou divokou krásu.

Z letadla poprvé spatříme naši řeku Alatnu, jak klidně meandruje údolím. Tudy budeme plout zpět k civilizaci.

Kdo jsou ti blázni, co se rozhodli jet tak daleko od civilizace?

Jsme kamarádi, kteří se tak nějak posbírali z Čech, Moravy a Slovenska. Věkový průměr 25. Nepatříme do žádného profi klubu horolezců ani vodáckého oddílu, i když někteří z nás mají s horolezectvím a vrcholovým sportem bohaté zkušenosti. A blázni také nejsme - říkáme si Fjolls. Proč Fjolls, to je zase jiný příběh a navíc je to tajemství. Prozraďme, že vznikl na jedné z předchozích výprav na sever. Přípravy začaly již dlouho před odletem. Domluvit hydroplán, spočítat, kolik toho sníme, sehnat pořádné vybavení a zabalit se tak, abychom se vlezli do letadla a lodí. Tisíc věcí se muselo vyřešit, tisíckrát vše přehodnotit a znovu promyslet. Ale pořádná příprava byla nezbytná a později jsme za ni byli rádi.


Jsme připraveni vyrazit! Před námi veškeré vybavení a zásoby, které budeme přenášet přes rozvodí.

Na rozvodí hydroplánem

K Alatně se jede po lepší polňačce, které říkají Dalton Highway. Je to jediná cesta na celé Aljašce za polární kruh. Koupili jsme tedy postarší auto a doufali, že se nám cestou nerozsype. Nakonec nám upadl jen výfuk. Dojeli jsme až do osady Cold Foot, kde nám půjčili barely na jídlo, odolné proti medvědům. Dál to po silnici nejde, proto jsme do srdce Aljašky letěli hydroplánem. V prvním letu kluci. "Musí přece postavit tábor", poznamenal náš pilot Kevin, když vynášel na zádech holky z letadla. Hydroplán zmizel za obzorem a pak už jsme se v okruhu 186 mil mohli spolehnout jen sami na sebe.


Po cestě na sever táboříme v horách u jezera.

Oblast, kde pramení Alatna, je velmi ojedinělá. Leží na kontinentálním rozvodí dvou oceánů, a to Severního ledového a Pacifiku. Představte si široké údolí obklopené horami daleko za polárním kruhem, tundra, kde rostou mechy, lišejníky, spoustu různých bylinek a občas nízké keříky, ale žádné stromy nebo cokoli, co by vám bránilo ve výhledu. Vidíte opravdu daleko. A jakmile vyjdete jen o kousíček výš, spatříte mnoho jezer a jezírek. Všechny propojují malé potůčky. Všechny, kromě dvou.  Právě mezi těmito dvěma jezery vede hranice dvou 'úoceání'.


Konečně náš cíl, jezero Gaedeke. Tady pramení naše Alatna!

No a teď si ještě představte, že jste komár. Stejně jako miliony dalších jste se narodil v některé z místních bažin. Naposledy tudy přenášel loď traper před šedesáti lety a najednou se přímo před vámi zjeví šest fjollů plných sladké čerstvé krve.

Bylo úplně jedno, kolik vrstev repelentu jsme na sobě měli. Pro komáry jsme byly zářivě červený tepající terč a za každou cenu se k nám museli dostat.


Prozkoumáváme okolí tábořiště z pahorku, kudy prochází hranice rozvodí. Široko daleko jsme úplně sami, společnost nám dělají jen všudypřítomná hejna komárů.

Křovím, bažinami a skrz hejna komárů jsme se tedy se vším vybavením vydali přes kontinentální rozvodí k prameni řeky Alatny. Od jezera, kde jsme přistáli jsme pokračovali přes jezera a potůčky, které tečou do Severního Ledového oceánu až k těm, které se postupně vlévají do Pacifiku. Když to bylo možné, táhli jsme vše po vodě, pokud ne, tak na zádech. Někdy se naše výprava musela rozdělit a zatímco holky šly s lehčími zavazadly po "souši", pánové s těžšími věcmi pluli po jezeře a snažili se lodě protlačit skrz křoví.


Někdy je ale potok tak zarostlý křovím, že je to pěkná dřina a loď dostává pořádně zabrat!

Na samotné hranici jsme chvíli diskutovali, zda by šlo těch dvacet metrů prokopat. Brzy se ale téma debaty změnilo na stravovací návyky bobrů. Jeden se totiž proti všem předpokladům usadil v nejsevernějším jezeře, kde široko daleko nebyl ani stromeček. Kromě bobra jsme potkali i pár divokých kachen a ulovili první rybu.

Fjollinky se nenechávají zahanbit a obtěžkány bagáží neztrácí dobrou náladu ani v deštivém počasí.

Polární den má své výhody

U jezera Gaedeke, kde konečně Alatna pramení, jsme se v rámci rekonvalescence vydali na jeden z okolních vrcholků. Poté na druhý a když už jsme byli tak vysoko, rozhodli jsme se zdolat i ten třetí - nejvyšší. Ještěže jsme nemuseli mít strach, že půjdeme dolů po tmě. V těchto zeměpisných šířkách v létě slunce nezapadá.


Natáčení dronem je tu někdy velká výzva!

Polární den je ostatně velmi praktická záležitost. Naši dva fotografové si kromě úžasného večerního osvětlení (jak říkají "fotografické čtyřhodinky") také nemohli vynachválit přísun energie. Solární panely nabíjejí i v noci. Ani nepotřebujete čelovku. Dál na jih koncem července sice slunce zapadá za obzor, přesto těch pár hodin do jeho východu je spíš šero než tma. Ovšem musíme vás i varovat. Velmi lehce se stane, že se vám posune režim. To pak obědváte o půlnoci a snídáte v poledne.

Počasí nám přálo a začalo pršet. Ale to už si necháme na příští vyprávění.