Řeka Indus je mezi vodáky skutečný pojem. Jedná se o čtvrtou největší řeku Asie, ale co je pro vodáka vyznávající divokou vodu zásadnější je to, že jako jediná řeka si prorazí cestu skrz největší pohoří světa a tím pádem musí překonat velké převýšení.
My jsme měli za cíl sjet hlavně Rondu Gorge a další dvě řeky. Vytvořili jsme mezinárodní skupinu kde jsme byli dva z Čech a po jednom ze Slovenska Norska, Belgie a Ruska. Planovali jsme to skoro celý rok a díky “Vorymu”, který již na Indusu jednou byl, jsme měli představu kolik dní by nám celá akce měla zabrat a hlavně kde jsou klíčová místa na řece.
Historie vodactví na řece Indus není sice moc obsáhlá, ale rozhodně velmi zajímavá. Jako první, kdo se sem vydal splout divokou řeku Indus, byli Češi. Nejdříve neuspěšně v roce 1970 a pak přišla legendární výprava s Matyldou po Indu v roce 1975, kde nynější pan senátor Štětina se svým týmem sjeli řeku z Gilgitu dolů. Začínali přesně tam, kde my jsme končili, ale v roce 1975 to byla skutečná expedice se vším všudy, dopravou po zemi do Pakistánu, zdlouhavým vyřizováním všech povolení atd. V té době byl úsek Rondu Gorge považován za totálně nesjízdný a nesmyslný. Podařilo se jej poprvé úspěšně projet až po roce 2000 na plastových kajacích a my budeme pokoušet štěstí jako zatím desátá skupina.
V druhé půlce října přistáváme na malém letišti ve Skardu v provincii Baltistan. Počasí nám první dny moc nepřeje, ale jelikož zatím bydlíme pod střechou, tak nám to je jedno. Rozjíždíme se na řekách v dosahu města Skardu a začínáme si zvykat na velký objem vody, který v Evropě skoro nikde není. Po pár dnech vyrážíme na první vetší akci. Řeku Braldu. Nasedáme ve vesnici Askoli, což je výchozí místo pro K2, sem se dá dostat autem pak už se musí pěšky. Nicméně i cesta do vesnice Askoli je dost stresující a extrémní zažitek. Počasí stale nic moc, sněží každý večer. Řeka má vody hodně a je extrémě ledová. Braldu jedeme dva dny a je to test jak budeme fungovat na Indusu. Nejvýraznější místo je “The Crack”, kde se řeka z ničeho nic zařízne do jen dva metry široké skalní soutěsky a teče v ní půl kilometru.
Po pár dnech už ale nasedáme na řeku Indus. Sedím na obrovské písečné pláži, pomalu tekoucí Indus má šířku několik stovek metru a všude okolo jsou neskutečně krásné výhledy. Vyrážíme. Podjíždíme silniční most a najednou se řeka ztenčí na pár desítek metrů a nabere spád. Vjíždíme do Rondu Gorge. Hned první “lehká” peřej napoví o čem bude další týden. Někdo ekymuje hned v nájezdu a to jsme teprve na začátku. Pak přicházejí mnohem výraznější peřeje. Prohlížíme, řešíme kudy a jak, bojujeme a postupně pomalu pokračujeme. Po pěti hodinách pádlování zastavujeme nad další velkou peřejí. Necháváme kajaky u řeky a koukame jak se dostaneme k silnici, kde budeme stavět stany. Kajaky tu na nás čekají do rána, aby jsme mohli zase pokračovat. Tak se to opakuje den za dnem.
Přicházejí peřeje, které jsou teoreticky sjízdné, ale za hranou rizika a tak je přenášíme. A pak přicházejí peřeje, které nejsou ani teoreticky sjízdné. Jako třeba peřej Malupa, kde celé řeka spadne o dvacet výškových metrů a celý Indus je tu široký tak deset metrů.
Postupujeme den za dnem, řeka nám dost často ukazuje svou nadvládu, takže bojujeme ve válcích, eskymujeme, ale jedeme. Po čtvrtém dnu na řece, aby toho nebylo málo, se ještě přidávají práce na silnici, která je několik stovek metrů nad řekou. Rondu Gorge je však vetšinou ve skalnaté soutěsce a tak silničáři odstřelují skálu a bagry házejí ohromné kameny, které blokují cestu do řeky.
Po šesti dnech se dostáváme na nejsevernější bod Indusu. Odtud řeka teče již jen na jih a trochu na západ. Pro nás to je však informace, že máme na sedmý den dvacet kilometrů do soutoku s řekou Gilgit a zde končí obávaný Rondu Gorge. Z našeho kempu jsou vidět dva sedmitisícové kopce, prostě nádhera.
Poslední den v Rondu Gorge, scénář je stejný jako dny před tím. Sedáme po ránu do stejného vracáku kde jsme včera odpoledne končili a pokračujeme dále. Řeka rozhodně neubírá na intenzitě a obtížnosti. My už jedeme trochu lehkovážněji a hned další peřej nám to dá sežrat. Eskymujeme skoro všichni hned na začátku a zbytek peřeje jedeme spíše jako boj o přežití. Dobře víme, že musíme zůstat ve střehu. Po čtyřech hodinách na vodě se najednou řeka uklidnňuje jak mávnutím kouzelného proutku. Pádlujeme ještě dva tři kilometry a přichází soutok, úleva a oslava. Kluci vytahují pivo z lodi, high five a úsměvy od ucha k uchu.
Po dni odpočinku nás čeká ještě poslední výzva a to Hunza River. Na internetu si čtu o tomto údolí, že je to jedno z nejkrásnějších míst planety. Tak už se těším na krásné výhledy a super dvoudenní pádlování. Po celkem pěkné silnici se dostáváme do údolí řeky Hunza a je to tu neskutečné. Podzimní barevné stromy, hluboké údolí a za ním výhledy na zasněžené kopce vysoké 7500-7900 metrů. Kopce jsou skutečně na dosah a z řeky máme milionové výhledy.
Co mě však zaskočí, je síla a gradient řeky. Z auta to vypadalo na příjemné dny na vodě, ale Hunza nám to rozhodně nedá zadarmo. Jak první, tak druhý den nám ze skupiny někdo plave a rozhondně se musíme ohánět až do posledního záběru. Hunza River a celé udolí nezklamalo. Naopak, je to super tečka za tripem, který zůstane v srdci a paměti do konce života. Neskutečný zážitek být na vodě v těchto horách.
Nakonec bych chtěl zdůraznit, jak pro mě jako vodáka jsou důležité kvalitní věci i mimo vodu. Myslím, že každý má rád dobré věci, ktere fungují a sedí. Na Indu i na řece Braldu bylo však zásadní zůstat v teple hned jak jsme vylezli z kajaku. Nabrat sílu na další den. Přes den jsme měli relativně dobré počasí, ale odpoledne se vždy ochladilo a hned jak zalezlo slunce, teplota šla na nulu a přes noc pod nulu. Proto pro mě bylo oblečení mimo vodu stejně důležité jako vodácké věci. Bundu Femund jsem sundával jen do spacáku a večer jsem přes Femund oblékal ještě Ketil. Člověk neměl možnost se jít ohřát k ohni nebo do hotelu a po celém dni na vodě jsme byli promrzlí. Voda zde je ledovcová a extrémně studená. Proto jsem byl nadšený , že jsem mohl používat ty nejlepší možné věci.
