JedemKolem 4.díl: Evropa

Dneska jedem, jako tyjo fakt dneska jedem! Už nic nestihnem, tak si to pojďme užít. Je sobota, dopoledne skládáme všechny věci na motorky. Nemáme rozmyšleno co kam dát.

Víme to jen zběžně. Stejně všechno postupně přebalíme a najdeme si svůj systém. Frčíme na Náměstí Svobody, kde na nás čeká rodina a kamarádi. Je jich tam tolik!! Jsme trochu zmatení, hodně dojatí a držíme slzy na krajíčku. Takové rozloučení jsme si nemohli ani vysnít. Zatím nám nedochází, jak dlouho tyhle super lidi neuvidíme.  
Pár prvních dní naší cesty bude ještě v rytmu zařizování/vyzvedávání pár posledních věcí. K hranicím se Slovenskem se přibližujeme v pondělí. Voláme ještě každý mamce a loučíme se. Počasí nám zrovna nepřeje.  Neustále silně fouká, do toho často prší a je zima. No vyjeli jsme v dubnu, aprílové počasí jak má být!
Trasu po Evropě moc naplánovanou nemáme, pofrčíme za nosem. Berem to přes Poprad, kde kupujeme molitanové vzduchové filtry a užíváme si slovenskou kuchyni. Halušky jsou nutnost při každé návštěvě Slovenska.  

Cestou na Ukrajinu míjíme Spišský hrad, docela fouká a tak jen zastavujeme a fotíme, na natáčení dronem to není. Cíl je tentokrát naprosto konkrétní. Mirka ještě na Ukrajině nebyla a tak musí okusit místní kuchyni a pohostinnost v Hotelu U Leva. Hranice klasika, fronta a jde to dost pomalu, nakonec zde strávíme krásné dvě hodiny. Mirka je z toho docela v šoku, holt první výjezd ze Shengenu. Cesta od hranic není nic moc a tak Leonida možná budíme, jelikož už je docela pozdě, když zastavujeme před branou. Naštěstí bránu otevírá a ubytovává nás. Zůstáváme tu nakonec i další noc. Protože jsme tu letos jedni z prvních, v pokoji se ještě netopilo. Celou noc a den jsme zalezlí v peřinách a píšeme článek o přípravách před cestou. Večer se vrací Leonid a společně večeříme a pijeme. Mirka chutná kvas a moc jí chutná. Ráno je nám doporučena trasa pro těžké motorky a my se můžeme pokochat poloninami. Ale zpět na asfalt a rychle na Rumunskou hranici a zpět do EU. Ne, že by se nám tu nelíbilo, ale dostali jsme zprávu, že žádost o Turkmenská tranzitní víza byla zamítnuta. Co teď? Vymýšlíme alternativní plán, nechceme přijít o návštěvu Íránu, když už jsme si ji vyběhali a tvrdě zaplatili. Plán B je na světě. Pošleme pasy zpět panu Opatřilovi do Prahy, aby nám zrušil jedno-vstupá víza do Kazachstánu a zařídil dvou-vstupá. Budeme muset objet Kaspické moře z druhé strany. Holt velká zajížďka, ale do Uzbekistánu se jinak nedostaneme.  
Takže si tak stojíme na hranicích, nic moc se neděje. Na pokyn „prohrabávače kufrů“ a „aktivního hlásiče“ v jedné osobě otevíráme kufry, aby mohl splnit svoji povinnost. První kufr, dron nalezen. Druhý kufr, lékárnička. No a je tu problém… „Ale my z Ukrajiny odjíždíme.“ říkám. Nedá si říct. Velký problém s obojím. Takže čekáme. Pán vedle to okomentoval slovy: „Jako u Vás před 50 lety, čekáme na nic“. Lehký úsměv a uvědomění si, jaká je tu realita. Nakonec nás pouští. Na druhé straně hranice to proběhlo vše asi 10 krát rychleji, anglicky a s úsměvem. Hned za hranicemi hledáme nocleh, protože už je docela pozdě. První odbočkou ze silnice, se dostáváme do luxusního sadu, lepší místo jsme si nemohli přát. Mirka sice porvé plácla s motorkou, ale drží si bojového ducha a vaří večeři a ráno taky snídani. Odjezd ze sadu už proběhne bez pádu.  
Kousek odsud je Veselý hřbitov. Krásně vyřezávané a pestře malované náhrobky s příběhem o nebožtíkovi a jeho přibližnou podobiznou. K vidění je tak chlápek na traktoru, nebo z láhve nasávající paní. Je sobota a zrovna probíhá mše, tak je tu plno lidí a vstup se neplatí. Zpěv z kostela je reproduktory přenášen i ven. Lidí je víc a víc, zastavuje tu jeden autobus za druhým a tak raději mizíme. Navigace nás vede přes hory, je to sice dál, zato horší cesta. Vůbec se s navigací dost trápíme, moje se vypíná a Mirčina se ráda kochá. Takže nás z hlavní trasy občas jen tak zavede do nějaké vesničky a opět zpět na hlavní tah. Je to s nimi zábava, není nad papírovou mapu.  
Ve městě Dej kupujeme zásoby na další den a vybíráme první hotovost. Nocleh tentokrát v kempu za městem Kluž. Pršelo přes den, pršelo v noci a prší i ráno. Na náladě to člověku nepřidá a tak nejsou první dny naší cesty nic moc. Pojedeme na jih a tam pršet nebude, říkáme si, jo kdyby.  
Takovým větším cílem v Evropské části cesty, je solný důl u města Turda. Před pár lety ho rekonstruovali a dostal se tak do hledáčku turistů. Je tu plno, ale zřejmě je to jen tím, že je víkend. Expozici tvoří dva obří dómy a několik set metrů chodeb, zbytek je veřejnosti uzavřen. Ale nebojte, to co je přístupné Vás ohromí. Důl se používal několik desítek let, je to krásně vidět při sestupu po schodech na dno jednoho z dómů. Každé patro je jeden rok. Na výšku je to nějakých 40 metrů. Je tu i výtah, ale na ten je moc dlouhá fronta. Využijeme ho při cestě vzhůru. Dole na dně to žije, je tu obchůdek se suvenýry, ping pong, biliard, minigolf a další atrakce. Uprostřed všemu vévodí obrovské ruské kolo. Oba přístupné dómy spolu sousedí a do druhého, hlubšího, je vidět obří průrvou ve skále. Na jeho dně je voda a na ostrůvku uprostřed posezení a půjčovna lodiček. Nastává pro nás těžká volba. Takovou člověk nedělá každý den. Za zbytek peněz půjčit lodičku, nebo koupit magnetku a něco k jídlu na povrchu? Jak možná tušíte, vyhrálo jídlo a magnetka. Celkem jsme tu strávili docela dost času a tak je potřeba jet dál. Na povrchu zjišťujeme, že už neprší a tak můžeme při baštění jídla sušit stan. Dnes chtě nechtě musíme do hotelu. Po cestě opět prší a když zaleze slunce, je fakt zima. Navíc stan je pořád dost mokrý. Tak to bude nakonec i druhý den. Citelně se ochladilo a přes den je teplota na ukazatelích krásných 5 stupňů. Na internetu jsme si našli pobočku DHL a na naší trase je ve městě Deva. Napodruhé ji nacházíme a posíláme pasy do ČR. Zahřejeme se při návštěvě místního nákupního centra, kde si dáváme jídlo a kupujeme ještě nějaké věci. Další drcení kilometrů a večer padáme do postele v nějakém kamioňáckém motelu u cesty. Navzdory tomu, že jsme opravdu kvalitně oblečení, jízda v zimě a dešti není nic moc. Stejně za chvíli promrzají prsty na rukou i nohou a tak často stavíme na benzinkách na čaj. Naštěstí jsme díky nepromokům pořád v suchu, to už by nás asi dorazilo úplně.  
Ráno, po pár kilometrech vidíme Dunaj a po pár dnech opět slunce. Snídáme na benzince a dáváme dohromady plán na další dny. V Sofii máme slíbený nocleh a parkování motorek u Vojtové kolegyně z práce, ale má na návštěvě rodiče a tak máme smůlu. V dalších dnech se ještě mnohokrát přesvědčíme o tom, že když je něco naplánované, tak to nemusí vyjít. Díky těmto nevydařeným věcem ovšem zažíváme krásné náhody, které naplánovat ani nejdou. O tom ale později.  
Rumunsko Srbskou hranici překračujeme přes přehradu Železná vrata, monstrózní stavba na Dunaji, do které se opírá silný vítr a buší vlny. Vítr je tak silný, že jsme vděční za dva pruhy a žádný provoz na silnici, protože si to štrádujeme zleva doprava jak po pár pivech. Fouká nakonec skoro celou cestu Srbskem a jede se opět dost špatně.  
Zpět k náhodám, známe v Sofii vlastně ještě jednoho člověka. V Březnu na Motosalonu v Brně jsme si vyměnili čísla. Slovo dá slovo a jsme očekáváni u Ogiho v autoservisu. Správně tušil, že jsme zmrzlí a hladoví, takže hoří krb a na grilu se peče maso. Ach bože, jak my jsme se dobře v Bulharsku najedli. U Ogiho v servisu probíhá výměna filtrů za nové molitanové, které s námi snad vydrží celou cestu. Nakonec tu děláme i zbytek věcí, které jsme nestihli před odjezdem.  
Motorky jsou v pořádku, my jsme krásně odpočinutí, plní dojmů, zážitků a hlavně jídla a rakije. Prádlo je čisté, fotky upravené, články odeslané. Krásný restart a Ogimu velké díky!  
Pár let je to v plánu, pár let už mi to nevychází, ale teď to konečně vyjde. O čem je řeč? O Buzludže. Monumentální stavba na vrcholu stejnojmenné hory. Přesunujeme se o pár desítek kilometrů východně k historickému městu Veliko Tarnovo. Máme informaci a pěkném kempu a volba je tedy jasná. Motocamp Bulgaria můžeme směle doporučit všem. Je to taková oáza uprostřed hor. Motorky jsou v bezpečí za branou a za pár peněz se ubytujete v útulných pokojíčcích. Jsme celkem překvapeni, kolik tu je Angličanů a dozvídáme se, že tu ve vesnici kupují domy a natrvalo se sem stěhují. Jsou to zajímavé příběhy. Ráno se všichni scházíme u majitelky Polýny v obýváku na snídani a potkáváme zbytek ubytovaných. Zajímavá směsice, Australan na Kawasaki na cestě z Kapského města na Nordkapp, Angličan Tony na tříkolce postavené z Volkswagenu Brouk, Turek Alpi se ženou a další. Užíváme si jejích vyprávění. Jsou to už ostřílení cestovatelé a cestování je pro ně životním stylem. Nemají stálou práci, nikam nespěchají, užívají si dění okolo a na zajímavých místech stráví i několik dní. Jako třeba tady. My se po snídani vydáváme na projížďku, jedeme jen na jedné motorce. Vyjíždíme na průsmyk Šipka a všude je mlha. Podle předpovědi nemá být krásně. Dobrá tedy, zkusíme Buzludžu. Vyjíždíme z Bukových lesů, dál už nic neroste. Monstrózní betonový talíř se noří do mraků. Tohle je to správné depresivní počasí na návštěvu polorozbořené stavby. Pár zatáček a konečně stojíme na parkovišti a vidíme ji v celé své „kráse“. Po svém otevření v osmdesátých letech, sloužila jako místo pro výjezdní zasedání komunistické strany. Na jejím vzniku se podíleli přední architekti a umělci, tehdejšího Bulharska. Dle dobových fotografií byla uvnitř honosná výzdoba. Z toho už se do dneška moc nezachovalo, respektive ne moc, skoro nic. Jen mozaiky na stěnách hlavního sálu jsou na svém místě, vše co šlo ukrást je pryč. Na zemi se válí nepořádek, že střechy padá vše, co může. Ostatně u vchodu jsou cedule s nápisy vstup zakázán, padající předměty a životu nebezpečno. Více než pětadvacet let od pádu režimu dalo budově na vrcholu hory pořádně zabrat. Budova je dnes opět v majetku Bulharské komunistické strany a o jejím osudu není rozhodnuto. Heslo nad hlavními dveřmi „Never forget your past“ (Nikdy nezapomeň na minulost) ovšem hovoří jasně.  
Druhý den jsou v Bulharsku velikonoce. Na snídani tedy dostáváme každý jedno malované vajíčko a hraje se tradiční hra, kdo ho má tvrdší. Chytnete vajíčko do dlaně tak, aby vyčnívala jen špička. Ve dvojici potom soutěžíte. Jako kladivem udeříte soupeřovo vajíčko a komu se rozbije, prohrál. Vítěz je samozřejmě potom ten, kdo má nejtvrdší vajíčko. Po snídani balíme, administrujeme a kecáme s ostatními. Vyjíždíme nakonec docela pozdě. Stejně dnes nemáme v plánu moc kilometrů.  
Velikovo Tarnovo je historické město a bývalé hlavní město Bulharska (dávno dávno, ještě když tam byli Turci). Zase nám ta návštěva vyšla na víkend a všude je kotel lidí. Parkujeme přímo před hradem, ale dovnitř se nám v tom vedru nechce. Natočíme to dronem pěkně ze stínu. Už k nám ale jde hlídač, že hrad natáčet nesmíme a navíc vzlet je hodně velká atrakce. Něco ale natočeno máme.  
Plán spát dnes na Buzludži padá, Mirka má strach z vlků a jednoho (možná to byl jen pes) viděla v lese. Sjíždíme tedy z hor a spíme dole.  
Překonávání Turecké hranice je na delší povídání. Prsty v tom má opět náš kamarád dron. Úspěšnost jeho nalezení celníky je stoprocentní. V Turecku platí momentálně díky bezpečnostní situaci zákaz létání s drony bez příslušného povolení, to samozřejmě nemáme. Ale to se dozvídáme až od úplně posledního člověka na tajemně pojmenovaném oddělení D-3. Je to speciální oddělení pro pašování drog a špionáž, jak je napsáno na ceduli před hangárem. Po asi třech hodinách tedy padá rozhodnutí vrátit se zpět do Bulharska a drona poslat domů. Kdyby tento problém nenastal zde, nastal by určitě jinde na cestě. Poslat drona se daří až druhý den a tak trávíme noc v příjemném kempu Sakar Hills, pro změnu prší.  
Překonání Turecké hranice na podruhé, už probíhá mnohem lépe. Se všemi se po včerejšku zdravíme, jako doma. Kontrola je stejně důkladná, asi nevěří, že už drona nemáme a pořád se po něm ptají. Už je to ale spíše z legrace.  
Je to tady, jsme v Turecku a v podvečerním slunci si užíváme první Turecké kilometry. Snad už bude tepleji!!  

Jen pro srovnání jsme pro Vás zaznamenali ceny benzínu v jednotlivých zemích a přepočet do Českých Korun dle zrovna aktuálního kurzu během naší cesty:

Česká Republika: 27 Kč 27 Kč
Slovensko: 1,2 Eur 32,4 Kč
Ukrajina: 19 UAH 17,6 Kč
Rumunsko: 4,95 RON 29,8 Kč
Srbsko: 130 RSD 28,6 Kč
Bulharsko: 1,85 BGN  25,9 Kč

 

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Povolit vše
Vlastní

Vlastní nastavení cookies