Pytel na Matterhornu
Není nad to začít ledovou horolezeckou sezónu velkou alpskou stěnou v podzimní podmínce. Ale holt není každý den posvícení a i když byla letos severní stěna Matterhornu v dobré podmínce a počasí nám přálo, tak se na nás nalepila smůla. A jelikož neúspěch je běžnou součástí horolezectví, tak se rád o jeden podělím.
S Jáchymem Srbem jsme se v polovině listopadu domluvili, že za cca týden vyrazíme na severku Maťáku, když počasí vydrží. Letošní dlouhé periody krásného počasí přály podzimní cepínové sezóně. Ale týden před naším plánovaným odjezdem v Zermattu hodně nasněžilo, tak jsem se obával, že asi ani nevyrazíme. Nicméně během dalšího týden beze srážek sníh ze stěny ve větší míře zmizel a my mohli vyrazit. Na poslední chvíli se k nám přidal ještě Ondra Mrklovský, což jsem uvítal, protože lezení ve třech v zimě mám rád. Vždycky ten druhý na štandu může krmit jističe, vařit vodu, vyprávět vtipy apod.. Vyrazili jsme z mlžných Čech a dorazili jsme do prosluněného Zermattu. Lanovky už jezdily, tak jsme se svezli na Schwarzsee a neprošlapanou cestou jsme za 2 a půl hodinky dorazili na Hörnlihütte do wintráče. V brzký večer do hajan a budíček na druhou hodinu ráno. Než jsme se vypakovali bylo 3:30. Relativně hlubokým sněhem jsme si to začali dupat pod nástup cesty bratří Schmidů a po překonání rampy mezi dvěma sněhovými poli jsme byli za cca hodinu a kousek u odtrhovky ledovce, na začátku sněhové stěny. Po 400 metrech prudkého sněhu a firnu na mačkách jsme měli lýtka v ohni. S rozbřeskem jsme se napojili do skalnaté, mixové části stěny. Navázali jsme se na lano a začali jsme lézt délku po délce. Sledovali jsme logickou linii slavné rampy, která je hlavním znakem této cesty. Už jsme překonali nadmořskou výšku 4000 m, byli jsme někde ve dvou třetinách stěny, když jsme tahal nepříjemnou, špatně zajistitelnou délku v tenkém ledu. Všechno ale šlo velmi dobře. Počasí nádherné, čas dobrý, postupovali jsme výš a výš, ale najednou uprostřed té nepříjemné délky mi spadla mačka. Přední hrazdička se odporoučela pryč a mačka mi zůstala viset na noze. Stál jsem na jedné noze a snažil jsem se najít, co nejlepší, nejtlustší kus ledu, kam zaseknu cepíny, abych si do nich mohl odsednout. Našel jsem kousek, kde se daly zaseknout aspoň tak na tři, čtyři centimetry a opatrně jsem se posadil do svých bungee smyček. Najednou jsem nemohl ani nahoru ani dolu. Pod sebou jsem měl jen velmi špatné a několik metrů vzdálené jištění, napůl zavrtaný krátký ledový šroub, takže skákat do jištění jsem nemohl. Okolo mě nešlo dát ani skobu, ani friend, ani šroub…nic. Zasekl jsem se na místě. Mačku opravit nijak na místě nešlo, nemohl jsem kluky dobrat k sobě a ani jsem se nemohl nějak bezpečně dostat k nim dolu. Leda, že bych slanil za svoje jakžtakž zajištění cepíny. Být to někde na expedici, nebo v počasí, kdy vrtulník nelítá, tak bychom se sami dolů stěnou nějak dokázali dostat, ale bylo by to hodně dlouhý a hrozil by ještě větší průšvih (strmá firnová stěna). Takže v téhle situaci byl vrtulník nejrozumnější řešení. My museli spolknout hrdost a smířit se s tím, že nahoru ledovou stěnou to bez jedné nohy nepůjde. A přitom taková blbost…mačka, ale bez ní neuděláš na ledu a firnu nic moc. Tak jsme si aspoň užili majestátní výhled na monumentální severku Matterhornu z podvěsu vrtulníku. Díky za luxus vrtulníkové záchrany v Evropských horách, jinde to tak lehký být nemusí. Každopádně pytel pověšen, nic hrozného se nestalo a určitě ho někdy půjdu sundat.
Pac a pusu
Danny
