Tři týdny jsme – tj. Dušan „Stoupa“ Janák s Vaškem Šatavou- strávili v norském Romsdalu, kde se nalézá jedna z největších skalních stěn Evropy – stěna Trollů. Hned na úvod našeho výletu nás však trochu rozladila v letištní hale koordinátorka našeho letu s
Severní stěna měří v centrální části přes tisíc metrů, nesvítí do ní slunce, skála je poměrně rozbitá a v zimě olepená sněhem. Přístup pod stěnu je lavinézní a většinu roku je v oblasti proměnlivé počasí a velké množství srážek. Zkrátka ideální místo na zimní dovolenou. Kvůli stabilně špatnému počasí se v první polovině zájezdu bylo třeba namísto lezení v severní stěně Trollů věnovat budování přátelských vztahů s norskými horolezci, rozvoji maximální síly na jejich soukromé umělé stěně a výběru výhodných produktů v samoobsluhách městečka Ĺndalsnes. Vítr a sněžení na nějakou dobu ustalo a osm převážně pěkných dnů jsme měli možnost prožít ve visu v té zatrollené stěně nebo ve sněhovém doupěti pod ní. Výsledkem naší snahy se stala nová linie, která se v současné době napojuje do ruské cesty Baltika, přibližně ve třetině stěny a dosahuje obtíží do VA3+. Projekt/variant jsme pracovně pojmenovali Metal masters podle alba hard rockové skupiny Accept, které jsme si ve stěně pouštěli z Mp3 přehrávače. Název ale také dobře vystihuje charakter technického lezení, při kterém se neustále rozléhá cinkot velkého množství skob, karabin, friendů, vklíněnců, a dalšího lezeckého železného „haraburdí“. Náš výstup způsobil příjemný rozruch i mezi nelezeckou veřejností, protože již několik let ve stěně v zimním období nikdo nepůsobil. Celkový kladný dojem celého výletu kazí fakt, že při sestupu Stoupa nepočkal na svého kamaráda Václava, který za sebou táhl dva těžké haulbagy a sám pro sebe si stopnul právě okolo projíždějící lavinu, s kterou si usnadnil sestup do údolí a to se nedělá! Pokračovat v dokončení projektu plánujeme již v tomto století. Ačkoli se v krátkých zprávách z lezení o materiálu příliš nerozepisujeme, při technickém výstupu v zimní stěně trollů hraje vybavení klíčovou roli, a proto připojuji několik tipů, které se skutečně osvědčili (koho matroš nezajímá, dál číst nemusí): před odletem jsem v Bart´sportu pořídil péřovku Spantik od firmy Sir Joseph – střídali jsme si ji ve stěně na štandech – je fakt teplá, lze ji zmačkat do malého balíčku, docela dlouho odolává vlhkosti. Ze sortimentu Bart´sportu jsme vyzkoušeli sušenou stravu německého výrobce Rainer – žádná instoška, ale fakt poměrně kvalitní dlabanec, ze kterého vám není ani po týdnu špatně a který obsahuje kousky masa, sušené zeleniny atd. Odolným opletem zabodovalo jinak do indooru určené lano Wallter (Singing Rock), na kterém jsme celou dobu lezli, padali, slaňovali, jumarovali. Kvalitní oplet singáčského statického lana na haulování už známe z jiných akcí a osvědčil se i tentokrát. Koneckonců Vašek jako firemní „rope-man“ ví, co u sebe na dílně vaří. Ogre s kapucí z Tilaku je softshelová bunda, která je do zimních podmínek, sněžení a prachových lavinek přímo určená. Kapuce fakt sedí, sníh za krk nepustí a pod přilbou se neshrnuje. Goráčovka Evolution descent vytrvalé odolávala opětovným pokusům o její rozedření, že si ji budu muset nechat i na příští zimu. Výborně se osvědčili nožovky z Raveltiku, které byli v neustálé permanenci a konečně skutečným hitem lezeckého vybavení byla vyhlášena nenápadná skoba zvaná šádek, která vypadá jako velká jednička s rovným zakončením, kterou ve své domácí dílně za barákem vyřezal z ušlechtilého materiálu můj přítel a lezecký kutil Vilém. Ta skoba je svou geometrií jednoduchá a geniální. Teď je pouze třeba Viléma přesvědčit, aby na příští výjezd pár dalších „vykutil“. Bez nich „do trollů“ nejedeme! Zapsal: Účastníci zájezdu
