V Číně mockrát a na Tchaj-wanu nikdy? Byl to nepoměr a tak když se ke mě někdy po návratu ze Spine Race dostala nabídka zazávodit si na Tchaj-wanu, moc jsem se nerozmýšlel.
Zajímalo mě, jak vypadá ta „tak trochu jiná Čína“. Navíc 246 km ze západu na východ a přes hory vypadalo jako rozumná trasa, na Tchajwanu jsem nikdy nebyl, tak proč ne. Nabídka přišla od silničářů, tak jsem trochu znejistěl, ale když jsem vyjádřil obavu, že by to mohlo být celé po silnici, tak prý „ani moc ne“. Nakonec se podařilo vše vymyslet a naplánovat tak, že 246km závod byl jen začátkem trojtýdenního pobytu na Tchajwanu, na který navazují další dva týdny v V Číně. Super.
Run Across Taiwan ultramarathon
Tak tedy Tchajwan. Dva dny před závodem jsem přistál v Tchaj-pej a hned na úvod mě něco zarazilo… nic se nestalo. Nic mě nepraštilo přes smysly. V Číně jsem byl mockrát a vždy hned po příletu mě přes oči praštila strašná špína. Hned po tom, co mě přes nos praštil smrad, znečištění a všudypřítomní kouřící Číňané. Tady nic. Žádná zácpa, žádná špína, žádný smrad, nic. Možná vám na tom nepřijde nic zvláštního, ale po tolika cestách do Číny se člověk prostě neubrání srovnávání. Abychom si rozuměli, Švýcarsko ani Norsko to není, ale Tchajwan prostě normálně funguje. Dokonce jsem se mohl před závodem i v klidu dvakrát proklusnout – po silnici. Silnice široké až megalomanské, ale prázdné.
Tak jak se teda běží?
Jak se blížil start závodu, čím dál víc mi v hlavě vrtala jedna zásadní otázka: Po čem se tedy běží? Trail, silnice, kombinace? Argumentů bylo spousta, jenže pro obě varianty: Pořádali to silničáři. Ale ti samí silničáři říkali, že to po silnici „ani moc není“. Trasa vedla přes kopce ve výšce 3200 m.n.m. (po silnici?). V povinné výbavě byla jak helma (na co nám bude na silnici?), tak reflexní vesta (že by přece). Na 246km/10500m+ v trailu by byl limit dost ostrej (42 hodin) a tak dále. Když přišly poslední pokyny, začínalo být jasno – v popisu trati bylo uvedených 6 čísel silnic a kilometráž. Tak to nakonec bude přece jen asfalt.
A taky že jo. Ve startovní listině je u každého domácího závodníka uveden výkon na 100 km, 24 hodin, Spartathlon nebo podobnou silniční taškařici. Na startu je 10 zemí, povětšinou okolní státy jako Čína, Hongkong, Japonsko, Korea a podobně. Z dálky je tady jen jeden Alžířan. Když se mě ptá odkud jsem, rozzáří se mu očička a vykřikne „Brno!“. Pointu jsem věděl, ještě než mi ji lámanou angličtinou řekl – byl v Brně na MS v běhu na 48 hodin indoor (běželo se v pavilonu Z).
Ale je tady příjemně, hlava se nějak smířila s asfaltem, všichni se usmívají a jsou milí. Sice nic nevím, protože vše je psáno rozsypaným čajem (asi nějakým univerzálním), ale vlastně nic vedět nepotřebuju. V 10 večer vyběhnu, každých 12km občerstvení a až doběhnu do cíle, tak doběhnu. Jednoduchý plán a vlastně to tak jednoduché i bylo. Skoro.
Všechno v pohodě, žádný stres, pár minut do startu, logistika jednoduchá, všechno mám nebo jsem na něco zapomněl? Zapomněl, vazelínu. Ojojoj, tohle bude bolet a dlouho.
Jak to mám běžet?
Odstartovali jsme a… klušeme. Kilák, dva, tři.. v první skupince jsme tři, na pohodu, 5:10 na kilák, je to málo a nebo moc? Nevím. Jak to mám běžet? Nevím. Tak uvidíme co se stane. Nic, aha. Je to po rovině, takže je potřeba běžet rychle. Ale 240 km. Ale po asfaltu, takže je potřeba běžet zase rychle. Co mám dělat? Běžím tady 20 minut a už filosofuju. Jak to sakra ti silničáři dělají?! Na co myslí? Jedno občerstvení, druhé, třetí, 40 kiláků za námi a nic se neděje. Tepovka mírně roste, tempo neklesá. Kdybych si nemusel každou chvíli odskočit, tak by se vůbec nic nedělo. Vždycky se v klidu dotáhnu do skupinky, ta se časem roztahuje, první mi lehce utíká, třetí lehce ztrácí.
Co teď? Není třeba panika, není třeba to vzdávat, není třeba zrychlovat, všechno je OK. Tak jo, tak nic. 50km a.. Problém! Stehna najednou vůbec neposlouchají, strašně mě tahají a chce se mi spát. Do toho, kde se vzal, tu se vzal, vlk! Zvolňuju, přibíhám na občerstvení. Doplňuju vodu a najednou přibíhá procesí závodníků, už mě mají. Jdo po nás! Najednou mi to neběží a předbíhá mě jeden chlápek za druhým. Jdu spát na 10 min. Stehna povolí ale úplně jsem prochladl. Za chvíli jdu spát ještě jednou na pět minut a to je tak akorát. Mezitím mě musel předběhnout nejmíň centrifuaglión závodníků, ale to je teď jedno. Hlavně, že zase klušu. Brutus do mě, UFOOD do mě a dva krátký spánky, zdá se, zabraly.
Rozednívá se, 82. km a první taška – šusťákovka a pivo. Už pořádně připaluje a dává vědět vlk a to tak, že to jde vidět. „Do you need anything? Vazelínu! Tomu rozumí i Tchajwanec, houkne na svoje doprovodné vozidla a drobná dívčí ruka mi podává skleničku velikosti balzámu na rty. Nejsem si úplně jistý, že pochopila, k čemu to chci, ale…díky. A tím jsou zásoby vazelíny v celém závodě vyčerpány.
Od té doby jsem ve svém vlastním světě – jen já, horko a vlk, pouze počet vlků roste nad všechny meze. V kopci nikdo neběží a jde se. Jde se mi líp a všechny najednou výrazně předcházím. Silničáři – dokud se běží, tak jsou rychlí, ale rychle chodit neumí. To se mi hodí. Na 138. km začíná pořádné stoupání. Ťapi ťap a už si to šmajdám nahoru, jako správný skyrunner předcházím jednoho závodníka za druhým a po dvaceti kilometrech se s radostí překulím přes sedlo Hehuan ve výšce 3275 m.n.m.
Radost mi vydržela asi ta tři kroky, než mě z ní vyvedl.. ano vlk. Připadám si trapně jak vyprchaný benzín, taková začátečnická chyba. Přitom nohy by tak běžely! Z mého vlastního světa osvětleného čelovkou mě jen tak něco nevyvede. Ani cedule Pozor opice, ani had, barevnej, placatej.
Běh z kopce mám rád, ale už mě to vůbec nebaví. Běžím, jak kdybych měl pod sebou neviditelného koně a řídil o volantem (pro jistotu jsem si sedřel do krve i jiná místa). Chce se mi to vzdát, vůbec v tom nevidím smysl, ale vzdát kvůli vlkovi? To bych se musel vysmát sám sobě. A hlavně bych měl nutkání běžet podobnou šílenost znovu. Nene, brzo to skončí. Po 31 hodinách a 56 minutách vbíhám konečně do cíle. Vůbec nevím, kolik lidí je přede mnou, ale je mi to teď jedno. Mám to za sebou.
„The best roads ever!“
Vyhrál Japonec. To jsem poznal, protože na pódium naklusal v ceremoniálním kimonu. To je vše, co jsem pochopil. Čím víc nad tím přemýšlím, tím míň tomu rozumím. Po většinu závodu se buď nic nedělo nebo se mi běželo špatně. Když to mohlo vypadat zajímavě, byla tma. Čas celkově nevypadá tak zle. Někteří už to začali srovnávat se Spartathlonem.. jenže kdyby mi někdo řekl, ať běžím Spartatlon, tak mu vynadám, že se asi zbáznil! Nejsem tak unavenej, jak bych čekal. Cítím ale, jak je tělo zničený. Pominu-li krvavé odřeniny, tak prostě chodidla pálí jak čert, trochu boční stehna.. prostě cítím jen pár svalů, ale pořádně. Většinu času jsme běželi rovinou, když se konečně začalo něco dít, tak přišla tma. Přemýšlím jak tohle může někoho bavit? Z úvahy mě vytrhnul a6 šéf korejské výpravy:
„Hi, we have a nice race in Korea. TransKorea. You will like it.“
„Is it on road?“
„YES! All road! The best roads ever!“
„No, jak bych to…“ a vybavuju si ty korejský mikiny a bundy s nápisy jako TRANS KOREA 308K, 546K a podobný šílený nápisy.
„But have also some trails!“ Snaží se zachránit situaci.
Tak mi pošlete nějaký info. Ne, nerozmyslel jsem si svůj postoj k silnici. Traily v Koreji zní zajímavě. A nebo stejně jak jsem se dostal na Tchajwan přes silničáře, tak to zase vrátím do ruky někomu, kdo si asfalt užije víc než já.
Co dál?
Svou silniční ultrapremiéru jsem nakonec zvládl bez úhony. Mám tu dva týdny, zůstávám na okraji národního parku Taroko na západním pobřeží. Tyto dva týdny, kolo a foťák, se budu snažit využít především k tréninku a k poznávání Tchajwanu. První dojmy z parku Taroko vypadají, že bude na co koukat. 16. dubna se přesunuju na jih Číny do Baise v provincii Guang Xi, kde mě čeká čtyřdenní etapový závod s týmem. Tahle východní anabázi pak pokračuje v horách na severozápadě Číny, během v horách – Yading Skyrun.
Příště se podělím o zážitky z parku Taroko.
