Kanada je místo, kam míří hodně Čechů. Proč to tak je? Jednak je to země, která proslula divokou a krásnou přírodou, ale také je to země s relativně široce otevřenou náručí pro lidi z jiných částí zeměkoule. A navíc, Češi tam migrovali celé 20. století, takže je tu vidět jistá forma „tradice“. Většímu zájmu Čechů o Kanadu přispívá v nemalé míře i fakt, že existuje kanadský program pro mladé lidi „Work and travel“, díky kterému můžou lidé do 35 let vyjet na rok (a někdy i déle) do Kanady. Součástí tohoto víza je i pracovní povolení, které není vázané na konkrétní místo, obor a dokonce ani na konkrétní firmu, jak je tomu u jiných typů víz. Takže pokud člověk nemá nijak přehnané nároky na komfort, je schopný si na svůj pobyt docela slušně vydělat a zároveň nestrávit prací celou dobu svého pobytu.
Pokud chcete zemi procestovat, a to předpokládám, když čtete tento text na stránkách Tilaku, pak nejlepším způsobem je pořídit si vlastní auto. My jsme strávili v autě víc než polovinu času z cca jednoho a čtvrt roku. Je to nesporná výhoda, protože v Kanadě (aspoň v té západní), stejně jako v USA je tento způsob života de facto životním stylem, tzv. dirtbag, a nabízí vám skoro neomezené možnosti ubytování při cestě za vaším cílem (kterým může být i „jen“ cesta sama).
Svoje dobrodružství jsme odstartovali ve Vancouveru (jako ostatně asi většina). Počasí v Kanadě nesmíte podcenit, a to ani v tomto městě. Celkově je západní část Kanady považována za území s výrazným spadem srážek během celého roku. A právem. Na jaře tu dost vydatně a často prší. V zimě je to stejné, akorát voda padá v pevném skupenství. A o to jde!
Lezení
Kdo cestuje za lezením, tak si určitě zjistil, že nejlepším místem, kde začít, je Squamish v BC. Navíc je to nedaleko Vancouveru. Oblast nabízí famózní žulu s obrovským množstvím tradičních jedno i vícedélkových cest, stejně jako i sektory sportovního charakteru. Squamishi vévodí útes The Chief. Obzvlášť spáraři a milovníci rajbasů si přijdu na své. Hodí se dvě sady frendů a nějaké ty vklíněnce. Pro oblast je dobře zpracovaný průvodce, který, stejně jako ostatní materiál, koupíte v některém z outdoorových obchodů v městečku. Tam se dá také celkem lehce sehnat i zaměstnání. Takže nejen o víkendech, ale i po směně máte plné ruce práce s přelézáním klasik i novějších směrů.
V téhle oblasti se vám zkušenosti z Ádru nebo Skaláku určitě šiknou. Nicméně, provozovat tam lezení v rozumných podmínkách je možné jen na jaře a na podzim. Od června už tam bývá už docela horko, a to jak doslova, tak obrazně – jak se začne pod stěnou objevovat víc a víc dodávek s americkou registrační značkou, je čas poohlížet se po jiné destinaci. Navíc je hlavní stěna obrácená na jihozápad-západ. Kolem Squamish je spousta hor. Akorát se na žádné neleze, snad jen v zimě. A i tak minimálně. Problémem je jejich špatná přístupnost. Tady na horolezeckých mapách je ještě dost bílých míst a množství volného prostoru pro prvovýstupy.
Koncem jara začátkem léta jsme proto vyrazili na roadtrip směr sever. Z lezeckého úhlu pohledu za zmínku stojí snad jen oblast Skaha Bluffs nedaleko města Penticton. Město nám evokovalo Floridu. Ale jen coby cílová destinace důchodců. Ve Skaha Bluffs najdete nemalou oblast několika sektorů jednodélkových cest většinou sportovního rázu (i tradiční cesty se najdou). Lezení je pěkné, dobře odjištěné v pevné skále – hrubozrnná rula. Většina cest, co jsme lezli, byla buď po pozitivních chytech, lištách, anebo naopak po boulích a chytech „na stisk“. Klasa je přístupná, zaleze si zde opravdu každý. Je ale třeba jít lézt už dopoledne nebo až večer, případně zatnout zuby a dostatečně namágovat. Skaha se nachází ve vnitrozemí, kde je sucho a neočekávaně i dost teplo. Pozor na chřestýše (ano, i ti jsou v Kanadě). Jaro a podzim jsou ideálním časem na návštěvu. I v Pentictonu najdete lezecký obchod a dobrého knižního průvodce po oblasti.
Jak jsme utíkali před horkem na sever, dostali jsme se postupně až do provincie Alberta. Samozřejmě nás nalákal Banff. Ale upřímně řečeno nás zklamal. Sedli jsme na lep pozlátku reklamy. Banff je turisty přeplněné a tudíž i předražené maloměsto v hranicích národního parku. Takže i parkování na „divočáka“ se neobešlo bez varování rangerů a pak vyžadovalo docela úporné hledání vhodného místa k přenocování. Banff mi připomínal Chamonix až na to, že v Chamonix vydržím klidně i měsíc „na parkále“, aniž bych si k tělu připustil tu masovost turismu. V Chamonix s tím už dopředu počítám, a když chci, můžu si bez problému svůj dirtbag life style prožít. Zatímco v Banffu mě množství turistů nemile překvapilo a „pankáči“ si tam moc neškrtnou.
Kolem Banffu jsou všude hory. Ale i ty mě lezecky docela zklamaly – od Rockies jsem opravdu nečekal lezení v převážně rozchrastané skále. Většinou šlo o vápenec. Dost podobné to bylo o kousek vedle, v Canmore. I tady si zalezete. Dokonce vícedélky, vše ve vápně. Jednou z kanadských profláklých oblastí je i Yamnuska, východně od Canmore. Jedná se o docela rozlehlý vápencový masiv, kde se v 50. letech začínalo, vůbec poprvé v Kanadě, s technickým lezením. Dnes tam najdete spoustu tradičních vícedélkových cest i jednodélkové sportovky. Specialitou některých místních knižních průvodců jsou tzv. mixové cesty, což ale znamená pouze to, že v cestě je sem tam nějaké jištění a zbytek se doporučuje odjistit po svém. Osobně jsem v Yamnuska nelezl, jen jsem masiv pozoroval z povzdálí. Nicméně, co jsem slyšel a přečetl, lezení zde může být docela dobrodružné, s výrazně kolísavou kvalitou skály i jištění.
Snad jen u Lake Luis, tam si člověk dokázal najít kus kompaktní skály a vylézt pár délek. Turistů pod zadkem tam ale máte víc, než byste možná chtěli. Z lezení v Rockies jsem neměl velkou radost. Ale možná to bylo dané naším ne příliš šťastným výběrem. Snad jen skalní sportovní oblast nad Jasperem, dál na sever od Banffu, tam to nebylo špatné. Zase se jedná o vápenec. V porovnání s většinou navštívených oblastí v Kanadě mi klasa přišla o trochu tvrdší. Albertu bych doporučil spíš na zimní lezení, a hlavně lezení ledů. Národní parky Banff, Yoho a Kootenay nabízí pro tuhle kratochvíli dost prostoru. „Jen“ si musíte dát pozor na laviny a nízké teploty. Mnohdy je jenom přístup k ledopádům nebo mixovému lezení expedice sama o sobě.
Oblastí, která naprosto předčí všechny už zmíněné, jsou The Bugaboos patřící do Purcell Mountains. Narazíte na ně na cestě mezi obcemi Golden a Radium Hot Springs. Patří do stejnojmenného provinčního parku. Všechny už zmíněné oblasti předčí hned v několika kategoriích – off-road příjezd cca 42km divočinou, nástup v plné polní min. 5 hod. do kopce, a hlavně excelentní žula v horském prostředí s vrcholy kol. 3000 m, na které vedou tradiční směry jeden hezčí než druhý. Cesta autem z hlavní silnice je utrpení, pokud zrovna nemáte SUV. Na parkovacím místě byste měli auto na výšku pneumatik ohradit pletivem (bývalo k dispozici na místě) kvůli záhadným hlodavcům, kterým chutná guma. Rozhodně bych nechtěl na tomto místě řešit odtah.
Pak už jen nabalit batoh na počet dnů podle toho, kolik jich tam hodláte strávit, a vyrazit. Všechno s sebou komplet. Nahoře je když tak chata, kde se dá za poplatek přespat. Jídlo s sebou ale musíte nést tak jako tak. Nahoře si nic nekoupíte, leda tak vyhandlujete s jinými lezci. Voda se přivádí do tábořiště z jezírka nad campem. I když spíte ve stanu, je potřeba se cestou do base campu nahlásit na chatě a zaplatit za stanování. Lezecké práce je tam dost a dost. Jedná se o ledovcovou oblast, takže ani trhliny byste neměli při nástupech podcenit. Hodně ale záleží na tom, na kterou věž vaše kroky povedou. V přístupu na některé z vyhlášených věží riziko pádu do trhliny nehrozilo. Z těch nejprofláklejších zmíním třeba Bugaboo Spire, Snowpatch Spire s „must do“ klasikou Sunshine Crack, Pigeon Spire, Howser Spire a jinými „spajr“. Charakter lezení je ádrovsko-chamonixský – spáry, plotny, kouty, hřebeny. Prostě lezcovo eldorádo. Většina cest není odjištěná, erární štandy ale najdete. Hodí se 2 plné sady frendů (včetně těch „chlapských“ velkých), nějaké čoky a smyce. Signál tam ani nehledejte, jen romantiku a dobrodružství.
Zima!
Až teď se možná dostáváme k meritu věci. Místo pro přezimování jsme vybírali ruku v ruce s možností sehnat si práci v lyžařském resortu. Od White Horse na Yukonu, přes Jasper a Lake Luise v Albertě až po menší a méně významné lokality víc na jihu BC, Big White u Kelowny nebo Kicking Horse u prdelákova Golden, anebo naopak světově profláklý Whistler. Na zimu jsme se nakonec přestěhovali do oblasti s největším úhrnem sněhových srážek v Kanadě, tedy do Revelstoke v BC. Oproti Whistleru, který je ostrovem luxusu a cílem víkendových lyžařů z Vancouveru, je Revelstoke zatím ještě spíše v kategorii „objevovaný“. Jedná se o maloměsto, klidně i zapadákov, kam pořádná zima přichází už koncem října a končí až v květnu. Lidi, co vědí, se sem sjíždějí, aby zažili ten prašanový luxus. Od těch opravdu zazobaných, kteří přiletí helikoptérou, až po ty ultranadšence,co se tam dokodrcají z východu (rozuměj Kanady) s podomácku vyrobenou budkou na spaní na korbě svého starého pick-upu a tráví tam dny v -30°C na parkovišti. Nutno podotknout, že většina z nich se věnuje freeridu jen v lyžařském středisku. To pak den po sněžení vidíte situace připomínající slevovou akci na elektroniku někde ve východní Evropě, kde lidi padají jeden přes druhého, jen aby na ně něco zbylo. Proti gustu… Proto mě překvapilo, jak málo skialpinistů a freeriderů jsme potkávali kousek severně za Revelstoke v horách podél dálnice/silnice (Rogers Pass), kde si každý mohl najít svoji lajnu a pak znovu a znovu. Míst je tam opravdu hodně a k mání je i pěkně a přehledně zpracovaný průvodce z pera místního guru Douglase Sproula (rozhodně doporučuju). Izolovanost od resortního ruchu a nepopsané pláně a žlaby ale musíte vykoupit ne vždy krátkými nástupy a nastoupanými metry. Navíc Rogers Pass v zimě funguje v „polovojenském“ režimu – jednak byste se na začátku sezóny měli registrovat na správě parku a složit vstupní test, jednak každý den ráno od 8 hodin musíte kontrolovat aktualizaci povolených/zakázaných oblastí. Armáda při zvýšeném lavinovém nebezpečí zavírá silnici a ostřeluje sektory, které by mohly lavinovým sesuvem ohrozit dálnici i železnici.
Pokud nechcete jezdit do Rogers Pass, i kopce nad Revelstoke nabízejí skialpové vyžití. Oblíbený je Mt. Begbie na pravém břehu Columbia river. Kdyby vám z nějakého důvodu nestačily svahy, žlaby a lesy v okolí Rogers Pass, můžete ho přejet směrem na Golden. Nad ním se nachází už zmíněný Kicking Horse ski resort. Okolní svahy a žlaby patří ke strmějším výzvám.
Vybavení
Z vybavení se vám určitě hodí kvalitní oblečení i do větších mrazů. -25°C není nic neobvyklého, a to ještě musíte počítat s wind chill faktorem, který vám pocitovou teplotu sníží v závislosti na síle větru. Pokud se nechcete táhnout s lyžemi už z Evropy, ani kupovat na místě nové vybavení, pak můžete vyzkoušet některé z místních internetových platforem volné nabídky a poptávky použitého zboží (stejně jako v případě shánění auta) i služeb. Případně v resortních městech se pravidelně na konci staré a před začátkem nové sezóny konají bazary pouze použitého lyžařského vybavení. Můžete mít štěstí a narazit tam na skialpový materiál za příjemné ceny. Fluktuace lidí, a tedy i materiálu je tam obrovská. Ale pozor – nabídek skalpů tam kupodivu zase tolik nebylo, jak by člověk čekal (je ale možné, že se to za ty 3 roky změnilo). Nicméně na nějaké „běžky“ vůbec nemyslete, byla by to ztráta času i peněz. S lyžemi míň než 100 mm pod patou tam budete za „chudého příbuzného“ a upřímně, pokud chcete jezdit ve volném terénu mimo resort, tak byste si s úzkými lyžemi ani moc nezalyžovali. Samozřejmostí je kvalitní lavinová výbava, kterou byste měli umět správně používat. V horách (nejen) mimo Revelstoke budete často bez signálu mobilního operátora. V městečku se sem tam pro širokou lyžařskou veřejnost konaly přednášky o správném chování ve volném terénu a o lavinové prevenci. Není žádným překvapením, že Kanaďané mají jeden z nejpropracovanějších systémů lavinové prevence a předpovědi (avalanche.ca). Takže doporučuju se práci s lavinovým vybavením opravdu pověnovat, ať to máte v paži, kdyby se přece jen „na kopci“ něco stalo. Vždycky je ale lepší se do laviny nedostat, a proto je stejně důležité umět pracovat i s běžně dostupnými informacemi a vědět, jak je číst a vyhodnotit.
Ale o tom třeba příště.