Český reprezentační tým OpavaNet/Tilak/K&K (Marek Navrátil, Zuzana Rohlederová, Tomáš Petreček, Pavel Kurz) zvítězil po 82 hodinách v jediném zimním světovém poháru v Adventure Race o 1 minutu !
Bergson není žádný med. Ani jsme na něj tento rok neměli jet. Kvůli novému zaměstnání jsem chtěl upřednostnit až květnový španělský závod Bimbache. Nakonec se ale nové zaměstnání nevydařilo a tak nebránilo nic tomu, abychom nastoupili na start. K závodu se přihlásilo všeho všudy 8 týmů. To dávalo příslib, že by výsledek mohl být dobrý, pokud dokončíme. „Přirozený úhyn“ (odpad) během Bergsona je asi 50%, takže dokončit by mohli tak 4. Nicméně tým jsme s Tomem opět skládali horko těžko na poslední chvíli. Pavel Kurz nás trochu napínal, ale pak kývnul. Ovšem dívčí část týmu byla větší oříšek. Rozhodili jsme sítě a nakonec nám pomohl náš týmový kolega Aleš Dytrt, který je zřejmě specialista na hledání ženských do týmu (doporučil už v létě skvělou Radku Doskočilovou). Teď přesvědčil Zuzku Rohlederovou, kterou nikdo z nás neznal a ona nevěděla nic o AR. Přiznejme si upřímně, že popovídání s Alešem jí nic moc konkrétního říct nemohlo… Možná proto na účast přistoupila. Cestou do polské Rabky jsme se jí snažili přiblížit atmosféru závodu různými bláznivými historkami, ale taky to asi na nic nemělo moc velký vliv. Až u balení beden do dep přišla Zuzka trochu do reality. Podobně jako Pavel, ani ona neměla tolik věcí na převlékání do 3 dep a tak byli sbalení nejdřív. My s Tomem jsme toho nabalili víc pro případ půjčení. Dál jsme nachystali kola, hole, lezení, běžky a k nim tulení pásy. Předem jsme měli jasno, že běžkové etapy půjdeme na pásech. Sněhu bylo hodně a měli jsme se pohybovat v různých nadmořských výškách (od 400 do 1300 mnm). Tudíž kvalita sněhu mohla být dost různá a způsob mázy taky. Pásy tohle řeší jednoduše – to už jsme si vyzkoušeli předloni. Start ve 12:00 je příjemná věc. Na vše je ráno dost času, i na spánek před závodem. Jako každý rok, začínali jsme disciplínou 5 km OB přes město a kolem něj. Nikdo si nedovolil dát vyšší závodní tempo. Všichni vyběhli hodně lehce a bylo to trochu jiné, než dřív (v minulých letech na suchu). To mi osobně vyhovovalo, žádné zahlcování na začátku…Jen polská 360tka zvolila míň výhodný postup, jinak jsme všichni běželi stejným směrem. Po hodince jsme byli v cíli OB a hned jsme vyráželi na další etapu (běžky 30 km). Příjemně nás překvapilo, že jsme první, i když se extrémně neženeme. Hned po 1 km za městem jsme mohli obouvat běžky a stoupat postupně 17 km až na Turbacz (1320 mnm). Běželo se nám dobře, hezky nám to stoupalo a po krátkých rovnějších úsecích i trochu klouzalo. Žádné ustřelování, ztrácení sil a nervů. Z Turbacze jsme mířili sedlem dolů k traverzové cestě doporučené organizátorem jako nejlepší pro postup do depa A. Jakmile jsme na ni ale přijeli, bylo nám jasné, že vše je jinak. Sněhu po stehna a bořil se při každém kroku. Stopa nikde žádná a byli jsme v pasti. Rozumně se nikam nedalo uhnout. Prostě teď jen asi 8 km šlapat stopu a klesat k depu. Za chvíli se za námi objevili kolegové Nutrendi. Potom další a další týmy, až jsme do půl hodiny byli všichni seřazení v zástupu a šlapali za sebou. Taky jsme se v tom šlapání střídali – teda kromě 360tky. Ti nešli šlapat dopředu ani jednou. Drželi se pořád pár desítek metrů vzadu, jen aby nemuseli šlapat. Bylo nám z nich celkem zle…Tohle přesně bylo místo, kde by měl organizátor vypsat bonifikaci prvnímu týmu na předešlé a následující kontrole (mohl to udělat i dodatečně). Proto jsme se rozhodli zabojovat v dolní pasáži těsně před depem, abychom tam byli první. A podařilo se. Taky jsem hned organizátorům situaci popsal a vznesl požadavek na bonifikaci – chtěl jsem, aby to tlumočili Pavlu Faferkovi (ředitel závodu). Nebyl ale příliš čas to dál řešit, v depu jsme se během 10 minut sešli všichni. Byl tam zmatek a bylo třeba se co nejrychleji připravit na další etapu (MTB 80 km s vloženým raftingem).
Byla první noc a dík hromadám sněhu se vše muselo objíždět po silnicích, jak to jen šlo. Určitě jsme najezdili víc, než pořadatel měl spočítané po optimálních trasách. První kontrola měla být u kříže na vrcholu kopce, ale nebyla. Schovali ji na silničku do zatáčky asi 100 m pod vrchol. Když jsem tam rozhodčí po chvíli našel, divila se, proč jdou všichni na vrchol. Vysvětlil jsem jí, že popis kontroly je skutečně u kříže a střed kruhu tomu na mapě přesně odpovídá. To byl vlastně asi jediný „renonc“ během závodu ze strany pořadatele. Pak nás čekal sjezd do údolí k řece a podél ní několik km do kajakářského centra na rafty. Ten sjezd byl hnusný, sněhu na silnici asi 20 cm, kopec prudký a pádů hned několik. Rafty nebyly zas tak hrozné, jen na chvíli nás nechtěl pustit protiproud v jednom místě, ale jinak jsme to sjeli hladce. Další noční pokračování na kole směrem do hor bylo trochu útrpné. Nejelo se nám moc dobře, pár týmů nás předjelo a sníh na silnici pořád přibýval. Poslední 1,5 km se už musel jen tlačit a potom i vynést k chatě (903 mnm). Tohle byla kontrola č. 7, ale zároveň i 28 při závěrečné běžkařské etapě. Ještě jsme netušili, jak bude tahle kontrola rozhodující. Následující přejezd do depa B byl už jen kousek do kopce přes sedlo a pak opět sjíždění zasněžené silnice s několika pády do údolí a potom pod kopci ještě 10-15 km. Depo B bylo ve stanu. Zarazilo mně, jak teplo tam bylo oproti venku. Nejdřív jsme si sebrali věci na lezení a absolvovali jej v místním lomu. Pak jsme se vrátili, přichystali na 36 km trekingu a vyrazili směr Lubaň (1200 mnm) a do Pienin. Okruh jsme znali už z minulých let skoro nazpaměť, ale teď byl zpestřený pěknou dávkou sněhu. Během treku jsme museli přelézt 100 m lanový most přes řeku Dunajec ve Sczawnici a taky najít 2 schované kontroly na zámku Czorstyn. Pořadí během treku se trochu přelévalo a lze říct, že všechny týmy se drželi stále v rozmezí 1,5 h. Odpoledne před 5tou jsme opět byli v depu B a čekalo nás první teplé občerstvení. Oblíbené polské masové koule s omáčkou byli ale tak připálené, že se skoro nedaly jíst. Byl to hnus a pořadatelka se dokonce divila, když jsem jí to vracel, že to smrdí. Nechal bych jí sníst celej ten hrnec, když jí to vonělo…! No dokud bylo trochu světla, vyrazili jsme na další MTB etapu 108 km. Hned na první kontrole jumarování asi 70 m se slaněním. Trošku jsme se báli, jak to zvládne naše Zuzka R., která ještě nikdy tohle nedělala. Byla ale dobrá a poradila si s tím perfektně. To už spíš horší bylo dostat se ke skalám a od nich s kolem v 50 cm sněhu asi 2 km tam a zpět na cestu… Pak už zas byla další noc a první větší únava nás začala zmáhat. Při průjezdu přes Nowy Targ jsme našli ještě otevřený bar, kde nás pohostili vlažným hamburgerem a 8 čaji. Mezitím jsme si na 20 minut schrupli s hlavami na stolech. Před 23 hodinou jsme vyráželi odpočatí dál. Hnusně mrholilo a silnice rychle namrzala. Kola klouzala chvílemi tak, že se nedala držet pořádně rovnováha. Po chvíli jsme ale opět vystoupali výš a tam už bylo zas trochu víc sněhu, takže kolo drželo líp. Pořád nás čekal pěkný kus cesty až do depa C. Celou noc jsme střídavě jeli a tlačili kola v závějích ke kontrolám a zas od nich. Bylo to namáhavé, ale pořád jsme byli rádi, že před námi jsou týmy, které nám to nejhorší prošlapou. Na horskou chatu do depa C jsme se dostali ráno kolem 7 hodiny. Právě odtud odcházel dánsko/norský tým. Trochu si tu pospali. My jsme za nimi vyrazili asi za 45 minut na nejdelší trek závodu (asi 55 km). Teď jsme se pořád drželi na konci vedoucí 6ti členné skupiny. Ostatní 2 týmy už byli mimo soutěž. Ale stále mi připadalo, že je nás ve hře dost a přitom jsme už dost dlouho na trati. Tak jsem čekal, co bude dál. Mezitím první týmy šlapali vepředu stopy ve sněhu až 1 m hlubokém. Většina z nich měla sněžnice, které jsme my už použili v první trekové etapě a teď jsme je s sebou neměli. Naštěstí jsme je na této pozici nepotřebovali. Stopa už byla dobře průchodná a šetřili jsme síly. Věděli jsme taky, že se zde bude bojovat o časovou bonifikaci za prošlapávání, protože to pořadatel vypsal. Nás na 6 místě se to ale netýkalo a tak jsme tomu nevěnovali tolik pozornost. Prakticky celý trek jsme si drželi podobný odstup za soupeři. Více času jsme jen ztratili po opětovném příchodu do depa C. Bylo to kolem půl noci a bylo třeba se vyspat. Jen Ukrajinci vpředu a za nimi pokračující Dánové/Norové si neodpočali a vyrazili hned na další etapu (MTB 55 km). Najedli jsme se druhého teplého občerstvení, které teď konečně nesmrdělo. Pak jsme spali asi 1h:40 min a za další půlhodinu jsme se sbalili. Spali tu s námi také Nutrendi a polská 360tka. Ti ale také odešli dřív před námi. Odpočali jsme si dobře a teď už nás čekaly jen poslední 2 etapy. První biková znamenala nejprve opět asi 6 km tlačení přes hřeben hor. Potom jsme sjeli asi 15 km pod horu Wielky Lubon (1000 mnm). Na tu jsme museli (tentokrát už naposledy!) vynést naše kola a pak tam ještě byl lanový most. Odjezd z kontroly byl stejným směrem a tak jsme měli přesný přehled, který tým na tom jak je před námi. Teď už jen zbývalo přejet asi 25 km do cíle etapy, do depa A. Nešlo to zrovna tak rychle, jak bychom si přáli, ale nakonec jsme se kolem 11:30 v depu zjevili. Bylo tu nezvykle klidno, všechny týmy dávno pryč. Poslední před námi Nutrendi hodinu, chvíli před nimi jeden z ukrajinských týmů. Týmy na špici nám ale utekly už o 3-4 hodiny. Čekala nás závěrečná 45 km dlouhá etapa na běžkách. Stejně jako v druhé etapě jsme obuli na běžky tulení pásy a vyrazili do kopců. Jelo se nám dobře, ale tempo jsme nijak nehrotili. Dlouhý výjezd až na hřeben byl celkem v klidu, ale následný sjezd k chatě asi 3-4 km byl očistec. Naštěstí jsme se mohli orientovat podle stop, které zde už v protisměru vyšlapali první Ukrajinci. V lese jsme neustále traverzovali kus sem a kus zpět, padali jsme a zase vstávali… Náhle kousek před údolím jsme dojeli tým Dánů/Norů, což nás psychicky pozvedlo. Trápili se o hodně víc než my. Na čistých běžkách v hlubokém sněhu se prakticky nemohli pořádně pohybovat. V úzkém korytu potoka se nedalo je předjet a tak jsme na kontrolu 28 došli za nimi. Jaké překvapení pro nás bylo, když z kontroly právě chvíli před námi odcházeli polští 360! Ovšem pro ně to bylo ještě větší překvapení, což bylo vidět na jejich obličejích. Okamžitě jsme vyrazili dál, zatímco Dánové/Norové se uchýlili k odpočinku. To nás vyneslo na 3 místo. Následoval dlouhý a poměrně prudký postup do kopce až na samotný vrchol Turbace (1320 mnm). To pro nás na pásech mělo být výhodné a taky se to brzo ukázalo. Ani ne za půl hodiny jsme Poláky doběhli a těsně před tím jsme se minuli s našimi Nutrendy. Ti mířili ještě dolů na kontrolu 28. Poláci se nás ale nechtěli jen tak pustit. Drželi se nás zuby nehty asi čtvrt hodiny. Pak ale přece jen odpadli. Dlouhé stoupání bez pásů pro ně muselo být fakt vyčerpávající. Naše tempo gradovalo. Najednou jsme byli druzí a byla tu šance si toto místo udržet. Na Turbaci jsme se ani neohřáli. Cvakli jsme a pokračovali během minuty dál. Byla už opět tma a nahoře navíc i mlhavo. Z Turbace jsme sjížděli asi 10 km k další kontrole č. 30. Místy byl sjezd mírný, místy prudší, ale díky tomu, že bylo špatně vidět, to bylo docela dramatické. Stále jsem čekal, že nás polská 360tka z kopců dojede, ale pořád nejeli! Pravda je, že jsme jeli, co to dalo… A tak až při odchodu z další kontroly č. 30 jsme je potkali v protisměru asi po 5-10 minutách. Následoval další sjezd do údolí a prudké stoupání 2 km na hřeben. Riskovali jsme co to šlo a sjezd v neznámém terénu jsme řezali hlava nehlava. Pádů bylo nepočítaně, naštěstí vše do sněhu. Do kopce jsme opět byli rádi, že asi něco k našemu náskoku přidáme. Pak pár km po hřebenu s klesáním na předposlední kontrolu č. 31, chata na Maciejowce. Nevím, jak bychom to tu našli, kdybychom to tu neznali z prvního dne závodu a z Mini Bergsonu. Ztratil jsem totiž při těch pádech obě dvě mapy, co jsme měli :-). Naštěstí to šlo i bez mapy a na Maciejowce jsme zjistili, ze první Ukrajinci jsou před námi už jen 20 min. Důležitější pro nás ale bylo nenechat se předjet polskou 360tkou. Takže poslední sjezdy do Rabky byly opravdu krkolomné. Ani jsme nečekali, že bychom ještě Ukrajince dohonili ale asi byli v nějaké krizi. Vždyť jsme sami poslední postup ujeli ani ne za 30 minut. A oni s 20ti minutovým náskokem se nechají dojet v parku před poslední lanovou překážkou. Nebýt ale této překážky, bůh ví, jak by to vše dopadlo. Přelezli jsme ji rychleji než oni. I Zuza byla velmi rychlá, i když tohle lezla poprvé. Byl to doslova sprint přes lana! Díky tomu jsme k cíli vyběhli první a první jsme taky doběhli. Bylo to neuvěřitelné štěstí. To Ukrajinci nás ještě přinutili vymáčknout ze sebe zbytek sil. Kdyby tam nebyli, tak bychom tak rychle nelezli ani neběželi. A tím bychom přišli zřejmě o onen minutový náskok, který nakonec závod rozhodnul. My jsme do cíle doběhli ve 22:28. Poláci na 3 místě došli k lanům asi 15 minut po nás a Ukrajincích, ale zdrželi se tam příliš dlouho a než doběhli do cíle, bylo na hodinkách 22:59. Jejich 30 minutová bonifikace jim nepomohla. To znamenalo definitivní vítězství pro nás. První historické vítězství ve světovém poháru Adventure Race! Zapsal: Marek Navrátil
