Tichá zóna je hluboké údolí řeky AKSU, ze kterého stoupají příkré stěny až do výšek dosahujících 4000 m.n.m.. Je to území, kam se člověk dostane jen se speciálním povolením. Jsou to místa, kde nerušeně žijí medvědi, kamzíci a možná i Irbis – sněžný levhar

Tichá zóna je hluboké údolí řeky AKSU, ze kterého stoupají příkré stěny až do výšek dosahujících 4000 m.n.m.. Je to území, kam se člověk dostane jen se speciálním povolením. Jsou to místa, kde nerušeně žijí medvědi, kamzíci a možná i Irbis – sněžný levhart.
Podle předpovědi počasí jsme měli mít šest dní. Šest dní na to, abychom našli zvířata, za kterými jsme sem cestovali a podnikli náročnou cestu přes vysokohorská sedla. Jenže předpověď je věc jedna a počasí v uzavřeném hlubokém údolí je věc druhá.
Michael se dlouze zadíval na západ, do míst, kde se řeka AKSU ztrácela za mohutným skalním masivem. Na obzoru se začaly kupit mraky, kolem nejvyšší hory. Míša zvážněl. Zkoumal dalekohledem nebe a okolní kopce. Pak velice stručně a spíše pro sebe, než pro nás pronesl: „Musíme odsud zmizet. Ve čtyři tu bude bouřka.“
Popisovat hádku nemá význam. Jak jsme později pochopili, tak Míša měl pravdu. A když přijde bouřka sem do těchto údolí, počítá se čas na dny, než je možné vystrčit nos ze stanu. Navíc se cesta v těžkém terénu stává neschůdnou. Byli bychom zde odříznuti od okolního světa.
Sbalit tábor trvalo necelé tři hodiny. Koně neklidně frkali. Když dostali pokyn vyrazit, tak do vysokého sedla takřka vyletěli. Michael měl pravdu.

Cesta zpět do údolí řeky Aksu - Tiché zóny byla pro nás uzavřena. Zvolili jsme tedy variantu vybudování tábora na nedalekém náhorním platu. Cesta na koních netrvala dlouho. Když jsme překonali několik malých údolí a koně nás vyvezli do výšky cca 2300 m, otevřela se před námi nádherná horská louka s několika skalisky. Dalo se zde pohodlně schovat stany před větrem a vybudovat nový base camp. Poslední přijel Petr, byl na obhlídce okolí. Když se zvedl ve třmenech, aby přehodil nohu přes hřbet koně a sesedl, stalo se něco, co nečekal. Kůň vyrazil tryskem vpřed.

Petr ležel v trávě. Obličej od krve, potrhané oblečení. Z rukou, zad, boků mu tekla krev. Trvalo více než dvě stě metrů, než se bota uvolnila ze třmenu. Celou tu dobu, což v podstatě bylo „jen“ pár vteřin, byl Petr vláčen kamenitým terénem. Co se stalo, nebylo nikomu jasné, ani Petrovi. Co však bylo jasné všem, byl fakt, že vše končí.
Poskytli jsme maximální možnou pomoc, která v dané situaci byla možná. V nedalekém údolí jsme našli slabý signál. Bylo možné zajistit terénní vůz, který Petra transportuje do nemocnice.

Kazašská venkovská nemocnice byla jen stroze vybavena. Myslím, že na vyšetření Petr dlouho nezapomene. Šití bez umrtvení, poněkud drastická metoda vyšetření nohou, žeber a dalších částí těla. Nakonec odchod na reverz a přesun do Šymkentu, kde Michael zajistil diagnostické centrum a magnetickou rezonanci. Když se Petr dostal do hotelu, hrál už všemi barvami a byl omotán cáry obvazů jak egyptská mumie.

O dva dny později jsme se vrátili do hor. Bez Petra. Jen Magdaléna, kameraman Ondra a já. Doufali jsme, že se nám podaří ještě jednou zahlédnout, nafotit, a hlavně natočit medvědy. Jenže hory se rozhodli nám další šanci nedat. V místech, kde před několika dny Petr s obrovským štěstím přežil vláčení koněm, nás zastihla bouře. Takovou jsem ještě v horách nezažil. Podařilo se nám sestoupit na malou horskou chatu. Sbalili jsme věci, filmařské cajky a čekali, až bude cesta sjízdná.
Tak skončil náš trip do Aksu-Zhabagly Nature Reserve.