Neznáš Republiku? Až pojedeš do Šamonic ze Švajcu od Martigny, tak v momentě, kdy se ti otevře výhled na šamonické jehly, tak koukej na Charmoz. Uvidíš ji. Tak ladná, štíhlá a vyzývavá.
Státnice klaply na jedničku, takže jsem konečně zas popustil uzdu fantazii. Ani letos jsem si nemohl odpustit výlet mému srdci nejbližší, do Francie, do Chamonix, už třetí rok po sobě. Zatím každý rok se mi tu povedlo udělat nový horský highline prvovýstup, nebo aspoň první opakování. Před dvěma lety na Aiguilles du Diable, loni mezi Ravanel a Murmmery a letos se povedla naprosto snová linie na Aiguille de la République (“Republika”).
Neznáš Republiku? Tak až pojedeš do Šamonic ze Švajcu od Martigny, tak v momentě, kdy se ti otevře výhled na šamonické jehly, tak koukej na Charmoz. Uvidíš ji. Tak ladná, štíhlá a vyzývavá. Republika vystupuje ze severovýchodního hřebene Grand Charmoz. Je překrásná, elegantní a jako stvořená pro highline. Asi před 8 lety tam moji kamarádi “Flying frenchies”, pionýři horských lajn, natáhli 55m dlouhou lajnu, která ale nevedla ani zdaleka na její vrchol. V té době se 100m highline ani nechodilo, natož né vysoko na horských vrcholech. Jak jde čas, sport se vyvíjí a obzory se otevírají. Tuhle linku mám v hlavě hodně dlouho a najednou jsem cítil, že nastala ta správná chvíle. Byl čas prodloužit tu starou lajnu až na vrchol. Inspirovat se historií a s úctou překonat generace minulé a zanechat odkaz generace současné. Tak jako to tady dělali horolezci ve stěnách po desítky let. Je první týden v červenci a úžasné týdenní okno krásného bezbouřkového počasí končí. S úmornými vedry přichází pravidelné odpolední letní bouřky a to je pro tuhle misi zásadní problém. Potřebujeme strávit jednu noc ve stěně a jednu na vrcholu, takže bouřky se zrovna nehodí. Hypnotizoval jsem všechy možný předpovědi počasí, každý den ráno jsem chodil do domu horských vůdců pro čerstvou předpověd a dělal jsem to tak dlouho, dokud se po pár nekonečných dnech neobjevilo dvoudenní bezbouřkové okno. Teď nebo nikdy. Na tenhle projekt jsem našel dvě skvělý spřízněný duše Chloe Roux-Mollard, francouzskou slacklinerku a freeriderku a jejího přítele Pola. Lepší by bylo být dvě lezecký dvojky, ale takhle narychlo nikdo další nemohl.
První den jsme vyjeli vláčkem na Montenvers a vyšli jsme na Refuge de l’Envers, kde jsme strávili celé odpoledne čekáním, až příjde a odezní hlášená bouřka. A jak psali, tak se stalo. Okolo 19. hodiny bouřka skončila a začalo odtikávat naše dvoudenní okno. Ještě ten večer jsme překonali sněhový odtrh na nástupu normálky na Republiku (Voie normale - 700m, 5c A0) a vylezli jsme pár prvních délek až k prostorné polici, kde jsme zalehli. Druhý den ráno budíček ve 4h a cca v 9h jsme byli v sedle pod Republikou. Odtud jsme lezli s Polem tři délky na stranu Charmozu a on pak slanil zpět do sedla a poté vylezl s Chloe na Republiku. Ťuk, ťuk, ťuk a takhle s kladivem a ruční vrtačkou asi hodinku, až jsme osadili tři nýty na kotvení na Charmozu a dva na Republice. Potom jsem vzlétl s dronem, abych poslal vlasec na druhou stranu. Po něm jsme přetáhli 4mm repku a potom už lajnu. V 16h byla tahle 100m dlouhá kráska napnutá a připravená. Obří mraky převalující se z hřebene na hřeben nám dělaly příjemnou magickou společnost, ale občas nás objaly tak silně, že nebylo vidět na víc jak pár metrů. Celý vzrušený jsem tak čekal až se na chvilku mraky rozestoupí a vytvoří mi zářivé okno, abych mohl lajnu přejít. Prosba byla vyslyšena. Mraky se rozestoupily a já už zas seděl na tom špagátě. Cítil jsem se strašně maličký v moři mraků, žuly a vzduchu a zase jsem se jednou bál jak malej kluk. Nádech, výdech, zved a už jsem na ní stál. Kolena se mi klepala a druhá strana mi připadala nejmíň kilometr daleko. Ale řekl jsem si, že z logiky věci, když budu dávat nohu před nohu, tak tam jednou přece dojít musím. A taky že jo! Za nějakou dobu jsem se probudil z tranzu, srdce bušilo jak kopák na bicích a já byl na druhé straně unavený, ale ohromně šťastný. Tímto se lajna oficiálně otevřela. Normálně se na 100 metrové highlajně ani moc nezapotím, ale tahle mi dala zabrat. Všechna ta dřina se sem vyškrábat s matrošem, udělat ručně kotvení, napnout to a to všechno v exponovaném prostředí vysokých hor dodává téhle lajně na obtížnosti, ale hlavně na kráse a přitažlivosti. Lajna dostala jméno ,,Érection celéste”.
Chloe si šla lajnu taky vyzkoušet a vydala ze sebe všechno, ale nepodařilo se jí víc než pár kroků. Nicméně i tak byla naprosto nadšená, že jsme to společně dokázali. Západ slunce se blížil a my, naprosto hladoví, jsme slanili z Republiky do sedla pro věci. Vylezli zpět na jednu z polic na Republice abychom zabivakovali, pak večeře, večerníček a zasloužený spánek. Ráno budíček s východem slunce, pak pár dýlek zpět na vrchol a celé dopoledne jsme si ještě mohli užívat lajnu. A pak už jenom sundavání a pár hodin slaňování a běh po ledovci, abychom stihli poslední vláček z Montenvers. Tramtadádá…famfára, konec, šmitec. Konec dobrý, lajna dobrá, všechno dobré.
