Je to až magické místo. Když sem vystoupáte poprvé, bolí vás hlava a nevnímáte nic jiného než šumění větru. Nic jiného tu totiž ani neuslyšíte, ptáci tu prostě nelétají.

Je to měsíční krajina, nehostinná, neobydlená. Nerostou tu stromy ani keře. Přesto má ale Pamírská náhorní plošina co nabídnout.

Začínáme ve městě Oš v Kyrgyzstánu. Je zde malý servis a půjčovna motocyklů. Ubytováváme se nedaleko a zjišťujeme podmínky půjčení auta. Proč? Zkrátka jsme unavení. Navíc jsme si někde přečetli, že cestovat autem není žádný med a to nás trochu nahlodalo. Proč to teda nezkusit? Jaké to je? Bude se nám to líbit? Jsme čtyři. My dva, kamarád Roc, kterého už znáte z předchozích článků a jeho kamarádka Bea. Bude legrace a cena za pronájem nebude ani tak vysoká. Ale hlavně chceme vyzkoušet, jak nám bude ve vyšších nadmořských výškách. Takový trénink na Jižní Ameriku.

Servis je domluvený, auto vyzvednuté, ještě nakoupit zásoby a můžeme vyrazit. Naštěstí je Kyrgyzstán velice slušně vybavená země, co se týče supermarketů a obchodů obecně. Asi nejlíp ze všech „států“. Krom Kazachstánu samozřejmě.

Cestování autem, není žádný med

Auto je ze začátku docela nezvyk, je prostě obrovské. OK není to žádný tank, ale jedu v něčem takovém poprvé. Výhody auta jsou patrné již od začátku cesty. Chcete se napít, napijete se. Chcete se poškrábat v uchu, poškrábete se. Začne pršet, osolíte rádio a tak dál a dál. Zásob si můžete vézt, co auto uveze a kvůli focení z auta taky nemusíte vylézat. Prostě žádný med :-)

Hranice je asi 200km daleko a cesta se konečně začíná zakrucovat a stoupat. Vše je krásně svěží a zelené. První jurty, stáda dobytka. Všechno si ještě užijeme, teď rychle na hranice a do hor! Poslední tankování probíhá ve městě Sary Tash. U oběda nás ještě přemluvil jeden turista, ať ho vezmeme nahoru ke Karakolu, takže se v autě tlačíme v pěti. Překonat poslední kilometry rozbité cesty a jsme tu. Kyrgyzská strana hranice je přesně taková, jakou si ji pamatuju. Pár budek, jeden stůl a dva celníci. Všude cestovatelské nálepky. Dokonce i u celníků na skříni. Poznáváme i nějaké české od kamarádů před námi. Samozřejmostí je vylepit i tu naši. Napadá mě myšlenka, kdo se jako první musel odhodlat a zeptat se celníka, jestli mu může na skříň v kanceláři nalepit nálepku. To se asi nikdy nedozvíme a celníci nám to taky neřeknou.

Lehce prší, cesta je blátivá, ale moc nám to nevadí. Cyklisté, které míjíme, to však mají horší. Vůbec jich tu je jak much. Přejet Pamir Highway je zřejmě nějaká cyklistická mekka. Funí do kopců. Někdy sami, někdy celá parta s doprovodným autem, co jim staví po cestě tábory. Musí to být makačka, asi by mě to neuspokojovalo. V hraničním pásmu je sedlo Kyzyl Art, což je taková pomyslná hranice obou států a začátek náhorní Pamírské plošiny. Odteď už se budeme pohybovat ve výšce okolo čtyřech tisíc metrů. Co se ale od minule změnilo, je počet lidí na Tádžické straně. A všichni chtějí co? Prachy! Za silniční daň, za desinfekci auta, za odbavení, za to, že jedeme autem atd. Kdybychom tenkrát věděli, co teď. Za auto se standardně platí 25USD, ale nic dalšího se platit nemusí. Celník dělá, že nic nevidí a ostatní si na nás pěkně smlsnou.

Výšková nemoc, pche, pěkná blbost ve čtyřech tisících…Minule mě jen trochu bolela hlava, ale teď mě dostala s celou parádou. Parkujeme u jezera Karakul v guesthausu. Nemůžu se ani hnout, je mi na zvracení a točí se mi hlava. Stejně jsme tu chtěli spát, tak si aspoň odpočinu a ráno to bude lepší. Houby, nic nebylo lepší. Vjezd do údolí Bartang tak jen proležím schoulený v autě.

Údolí Bartang

„Jedním z nejdivočejších a nejzajímavějších údolí v západním Pamíru je údolí řeky Bartang. Jen občasné údolní nivy přináší záblesk zelené barvy mezi neúrodnými skalními stěnami. V mnoha případech vede křehká cesta mezi zuřící řekou a strmými útesy. Vlastně není až tak vzácné, aby se stala neuvěřitelně drsnou a vyžadovala zdolání brodů, kde je po kolena vody. Přesto silná 4x4 a dokonce i někteří odvážnější motocyklisté (ti kteří mají dostatek paliva pro 400km) dokázali zdolat celé údolí během několika dnů.“ kousek z průvodce Lonely Planet.

Po přečtení těchto vět v průvodci jsme plni očekávání a taky se trošku bojíme, jaké to opravdu bude.

Žádné ukazatele tu nejsou, orientace probíhá jen podle okolního terénu. Ale Mirka to zvládla a vylepšila si reputaci. Běžně totiž vede vždy na opačnou stranu, než se má jet :-)

Odpoledne už jsem schopen alespoň drobných pohybů, tak se můžu kochat tou krásou okolo. Silnice postupně klesá do údolí, jehož stěny jsou hodně strmé a hloubka pod námi je až neskutečná. Tahle silnice je sjízdná jen pár měsíců v roce. O tom rozhodně není pochyb. Žádný asfalt tu samozřejmě nenajdete. Místo toho je zde jen ve skále vyseknutý stupínek, po kterém se pohybuje naše Toyota. Větší auto by tu asi projelo, nicméně zastavila by ho první vracečka, protože ty jsou tady opravdu ostře řezané. V kombinaci s velkými kameny na cestě je sjezd do údolí docela zážitek. Obzvlášť Mirčin strach z výšek tu dostal zabrat, kdykoli seděla na straně exponované do údolí. Nedokážu si moc představit, jak bychom řešili vyhýbání se jinému autu.

Konečně jsme dole. Kolem hučí řeka Bartang. Zatím je ještě docela malá, ale i tak má sílu a odnáší s sebou značné množství kamení a bláta. Oběd u řeky znepříjemňuje opravdu velké množství komárů. Naše Toyota se sice tváří drsně, ale je to spíše takové městské auto a každou chvíli drhneme podvozkem o kameny na cestě. Celá cesta je vlastně jen vyhrnutá v suťových polích a mezi balvany. Díky výšce podvozku máme někdy docela problém přejíždět i na pohled malé brody a každou chvíli přiděláváme nějaký ten odpadnutý plast. Jeden brod nás ale zastaví nadobro. Voda vymlela cca půl metru vysoký schod, tohle teda fakt nepřejedeme. Holky posíláme naboso do vody a s Rocem se snažíme najít cestu blíže u řeky. Tam se přítok více rozlévá a doufáme, že bude i méně hluboký. Podařilo se, jsme na druhé straně. Roc vypíná motor a všichni se jdeme občerstvit. Ještě dáme kuřáckou pauzu a můžeme pokračovat.

Mrtvá baterie, co teď?

Plni dojmů se vracíme do auta a nic…nestartuje…A je to tady, výsledek problému, který máme už od doby, co jsme odjeli z Oše. Auto má totiž zabudovaný alarm a ten si tak trochu postavil hlavu. Asi jsme s ním moc drncali. Zkrátka po zamčení se auto samovolně startovalo a to i několikrát v noci. Baterka se vybila.

Počáteční chvilku zoufalství rychle překonáváme. Ano, jsme uprostřed nejopuštěnějšího údolí a už jsme pěkně dlouho nikoho nepotkali. Ano, máme vybitou jedinou zásobu energie, kterou máme s sebou. Chvilku pátráme v mapě, orientujeme se podle kopců kolem nás a po chvilce se všichni shodneme na místě, kde jsme. Před námi by měla být vesnice Ghudara. Vůbec první na naší cestě údolím. Máme obrovské štěstí, protože je od nás zhruba jen 20 kilometrů. Je už pozdě odpoledne, tak kujeme plán na zítra. Vody i jídla máme naštěstí dost. Roc a Bea si do batůžku vezmou svačinku a dostatek vody a vydají se brzy ráno na výlet s cílem najít pomoc. My zůstaneme u auta, kdyby náhodou jel někdo za námi. Vody a jídla máme dost na tři dny. Do té doby to budou muset naši španělští přátelé vyřešit, nám nezbývá než čekat. Nevíme totiž jak je vesnička před námi vybavená.

Stavíme si stany mezi balvany a jdeme si brzy lehnout.

Za svítání slyšíme jen kroky a pár slov. Neloučíme se, my si ještě chviličku pospíme, než nás ze stanu vytáhne silné slunce. V podstatě celou dobu trávíme v autě. Je jediným místem, kde je stín a sluníčko tady má opravdu sílu. Po pár hodinách jsou zpět. Na obzoru uvidíme UAZ a v něm mávající kamarády. Došli do vesnice a tam zlanařili pár místňáků s autem. Nakonec jich přijelo asi 6. Kluci nemají kabely, ale stačí baterku jen tak přiložit pěkně kontakt na kontakt a auto zase vrčí! Jeden z chlapíků chytil po cestě sem ptáčka. Má ho pěkně pod trikem a ve městě ho prodá. Jakou fušku to asi musí dát, něco tak rychlého chytit? Prý je to docela rychlovka, pták není želva.

Chlapíci naznačují, že máme jet za nimi, prý nás ještě čeká pár nebezpečných míst. Ne nadarmo říkali řidiči Šumachr. Ten to přes ty kameny pádí snad šedesát. Tohohle se fakt nemůžeme s naším břichoplazem držet. Naštěstí na nás vždy někde čekají. To nebezpečné místo, o kterém mluvili, je prý suťové pole, které končí v řece. Tak to bude ještě zábava, říkám si do té doby, než to místo vidím. V autě zůstávám sám. Posádka našeho vozu si to projde radši pěšky. Kluci berou do ruky lopatu a přímo přede mnou mi dělají cestu. Jedu krokem a cítím, jak se celé auto sune pomalu bokem i s cestou. No nic moc pocit, takže plyn plyn plyn a rychle pryč. Tohle nám vyšlo, ostatní skáčou do auta a můžeme pokračovat.

Po dalších pár kilometrech klesáme konečně do vesnice Ghudara. Vidíme ji jak na dlani, sevřenou horami. Poměrně nedávno tu bylo obrovské zemětřesení a tak je téměř celá vesnice v troskách. Epicentrum prý bylo nedaleko. 

Jsme pozváni na skromné občerstvení, ale s tou zkázou okolo, by nám ani nechutnalo. Uklidnil nás ale Roc s tím, že jim už zaplatil 50 dolarů, aby za námi vůbec jeli. Rádi jsme si dali čaj, hlavě ze slušnosti. To už u nás stál postarší pán, že prý máme zaplatit poplateček za vstup do národního parku. No jo, ty poplatečky a registrace, to tady milují. Tádžikistán je taková země registrací. Vysvětlujeme, že máme víza i se vstupem do Pamírské oblasti (tzv. GBAO permit), takže už nic platit nechceme. Navíc po té eskapádě na hranicích jsme na ty poplatečky docela háklivý. S díky tedy odmítáme a raději se pakujeme pryč. Dodnes ale nevím, jestli měl pravdu a my měli zaplatit, nebo si vymýšlel.

Dál už je to pohoda

Dále už cesta probíhá vcelku slušně, protože od Ghudary je cesta více méně udržována. Stále však jedeme úzkým kaňonem, kde je cesta zaseklá ve skále jen pár metrů nad řekou.

Vesničky jsou tu chudé a všechny kolem řeky. Spolu s horskými potůčky je to jediná voda v okolí. Hory jsou jinak docela vyprahlé. Zpestření na již velice pestré cestě nabídne objížďka. Řeka odnesla kus cesty a my tak musíme vyšplhat kaňonem až skoro nahoru, abychom po pár kilometrech sjeli zase zpět k řece. Pro místní naprosto běžná věc. Dnes se ubytujeme v guesthousu v jedné z vesniček. Každá z nich má alespoň jeden a na případné turisty jsou tu připraveni. Za deset dolarů tu dostanete večeři i snídani. Povětšinou se podává pro Tádžikistán typický vývar s masem a kostmi.

Jak se blížíme ke konci údolí, vesniček přibývá a jsou větší. V řadě z nich jsou školy a velice populární je tu volejbal. Hrál se snad na každém hřišti. I lidé jsou v údolí řeky Bartang jiní. Mají neobvykle kulaté obličeje a červené líce. Když se do jejich tváří díváte pár dní, uvidíte, že jsou proti jiným obyvatelům Tádžikistánu trochu jiní.

Podél Afghánské a Čínské hranice

Řeka Bartang se vlévá do řeky Panž, která na jihu země tvoří hranici s Afghánistánem. Odtud budeme sledovat její tok dalším z Pamírských údolí. Tentokrát údolím Vakan. Toto údolí je už napohled více obydlené, než Bartang. Je to dáno i tím, že neleží tak vysoko v horách a prochází jím relativně dobrá asfaltová silnice, no dobrá, řekněme jen silnice s trouchou asfaltu. Zeleně je také více. Strom, pod kterým jsme si dali oběd, jsme našli jen po pár kilometrech. Údolí Vakan se plynule napojuje až na Vakanský koridor, tak daleko už my ale nepojedeme. Z údolí si párkrát vystoupáme na okolní kopce, protože různých teplých pramenů nebo starobylých tvrzí je tu hodně. Dokonce jsou i dobře značené.

Máváme poslední vesničce a opět stoupáme do kopců. Pořád podél Afghánské hranice a řeky Panž. V některých místech je tak málo vody, že si zahráváme s myšlenkou se za hranici podívat. Nakonec ale usuzujeme, že na druhé straně je stejné nic a kamení jak tady, takže by to asi nemělo moc smysl. Možná snad jen pro pomyslný zářez o návštěvě Afghanistánu, ale na to naše posádka auta nehraje. Po vystoupání do jednoho ze sedel se opět napojujeme na M41 Pamir Highway, která se ve městě Chorog odpojuje a vede horami, zatímco my to vzali objížďkou přes údolí Vakan.

Odtud už pokračujeme více méně po asfaltu. Kvalita silnice je docela dobrá. Aby také ne, je to jediná spojnice s okolními státy na téhle straně země. Nejčastějším dopravním prostředkem je tu Čínská kopie Mercedesu Actros s obrovským plechovým návěsem.

Asfalt na pár místech mizí a nahrazuje jej velice hluboká roleta. Tady se musí hodně rychle nebo krokem. Krom rolety jsou tu ale i velké kameny a díry na mamuty, takže volíme pomalejší tempo. Nehledě na to, že když vede roleta zatáčkou, celé auto díky vibracím vůbec nedrží na silnici a hodně ujíždí do strany. Potom, co jsme si to takhle dovibrovali do vedlejšího pruhu, jsme raději hodně zpomalili.

Murgab, největší a vlastně jediné město na hájveji číslo čtyřicet-jedna je na dlouho opět poslední šance k dotankování. My tu navíc strávili noc v hotelu, protože v noci je tu hodně zima i v létě. Bohužel nebyl čas k bližšímu prozkoumání okolí, což by zajisté stálo za to. V okolí jsou vysoké hory a krásná jezera a je to tak ideální místo k výletům po okolí.

Kromě toho, že je silnice M41 už tak dost vysoko, překonává také nejvyšší místo naší výpravy a to sedlo Ak-Baital s výškou 4655m.n.m. Nám to ale nestačilo a vyšlápli jsme si, teda spíš vyfuněli, na vedlejší kopeček. Odtud byl teprve ten správný výhled. Střecha světa v celé své kráse.

Auto vracíme na čas a naše motorky jsou hotové. No, moje teda nenastartovala, protože se vybila baterka, ale řekněme, že byli hotové. Později odhalíme ještě spoustu chyb, co tento „profesionální“ švýcarský servis udělal. Není všechno zlato, co se třpytí.

Týden cestování autem byla pro nás opravdu zábava a odpočinek. Vyzkoušeli jsme si na naší cestě něco dalšího, jiného a bylo to skvělé. Potřebovali jsme od těch motorek asi na chvíli pauzu, abychom se na ně zase o to více těšili. Takže zpátky do sedla a hurá na cesty Kyrgyzstánem.

Cenová statistika:

benzin 92: 5,90-6,00 TJS (18,23-18,54 Kč)

benzin 95: 6,20 TJS (19,16 Kč)

registrace hranice – auto 25 USD, moto 10 USD

ubytování ve vesničkách 10 USD/os.

vstup na horké prameny 10 TJS (31 Kč)

voda 1,5L 3 TJS (9,30 Kč)

chléb 3 TJS (9,30 Kč)

meloun 10 TJS (31 Kč)