Pavel Paloncy: Mistrovství světa v AR na Reunionu

29. 11. 2018 Pavel Paloncý (ar2.palonc.org/)

Když jsem na jaře plánoval sezónu, měl jsem na sebe nezvykle podrobný plán, kam kdy vyrazím. V říjnu a listopadu to však stále byla jedna velká hádanka, prázdné místo. Hic sunt leones. Posledních 12 týdnů před prosincovým MS ve Spartan Race na 24 hod na Islandu jsem chtěl podřídit přípravě na tento závod.

Přípravu jsem zahájil, dva týdny na to si v Andoře přetrhnul extensor (šlachu) na levém palci. K tomu přišla nabídka běžet 7denní etapák v Kalahari a natáčet MS v adventure race na Reunionu. Výsledkem byla dlaha přes celou ruku a drát v palci na šest týdnů, k tomu výprava do Afriky a na Rénunion celkově na pět týdnů. Tohle nenaplánuješ dopředu.

Nic není tak horké, jak se upeče. Čínské přísloví říká „Měň velké problémy v malé a malé problémy v žádné“. V praxi se sice Číňani řeší problémy tím, že se tváří, že problém neexistuje, ale já se řídil původním příslovím – po týdnu jsem velkou dlahu vyměnil za malou, tu jsem po týdnu v Kalahari vyměnil za dlahu na palec připomínající špejli od nanuku a po dalším týdnu jsem dlahu zahodil úplně. Už zbýval jen ten drát.

Prvního listopadu jsem tak přistál na Réunionu. Nebyl jsem tu v roli závodníka, ale stal se součástí japonského štábu, tzv. stíhací kameraman (nezaměňovat s Cimrmanovou stíhací vzducholodí Karel). Úkolem celého štábu bylo natočit 90min dokument o tomhle závodě – bitvu nejlepších týmů mezi sebou a celkově sledovat, jak si týmy poradí s nástrahami trasy.

Mým úkolem bylo se na trekových etapách udržet nejlepších týmů co nejdéle a u toho je natáčet. Také jako aktivní závodník AR bych měl být schopen odhadnout, co závodníci udělají, co prožívají a taky odhadnout, kdy je ok se ptát a kdy se raději skrýt v džungli a tvářit se jako kmen bambusu. Osobně jsem chtěl strávit co nejvíc času v terénu, prozkoumat co nejvíce ostrova a také vidět jak nejlepší týmy fungují v závěrečných fázích závodu.

Poprvé, nová role, nová zkušenost spousta překvapení, byla to fakt jízda.

Sběrač příběhů

Např. Když závodíte, máte svůj vlastní příběh. Moc nevíte, co se děje kolem, soustředíte se na to, abyste se s trasou vypořádali co nejlépe, neudělali chyby, neusnuli a podobně. A na MS také už nebýváme v kontaktu se špicí. Tentokrát jsem měl šanci vidět první týmy v pozdějších fázích závodu – jak fungují, jak spolupracují v týmu, jak se rozhodují atd. To by vyšlo na samostatný článek. Mohu jen říci, že první tři týmy měli každý jinou strategii a jiný přístup. Vítězná Avaya (dříve Seagate) výborně zvládli spánkovou strategii, poslední etapu na kole jeli s přehledem a s převahou 4 hodin vyhráli (za 117 hodin). Švédský tým Silva Haglöfs jela na posledním kole naprostou hranu, úplně vyřízení, ale v cíli na pásce udolali francouzský tým Naturex. Francouzi ti naproti tomu neměli žádnou strategii. Rubat, rubat, rubat. Byli fyzicky nejsilnější tým široko daleko a vyrubali si takhle těsně 3. místo.

Tvářilo se to jako práce snů a když se ohlédnu zpět – tak to práce snů byla. Ale byla to sakra tvrdá práce. Pracovní doba v podstatě 24 hodin denně, z pěti nocí, které strávily na trase první týmy, jsem se vyspal jen jednu, jinak jsem je všechny strávil venku. Závod probíhá v reálném čase, a když se něco děje, musíte reagovat.

Největší mojí obavou tak bylo moje aktuální zdraví. Nevím, jestli přechod ze suché Kalahari do vlhkého Reunionu, či časté přechody mezi klimatizacemi a vedrem venku nebo prudké slunce způsobilo, že pár dní do závodu jsem rozhodně nebyl v optimální kondici. Knedlík v krku po ránu, teplota přes den, zimnice večer. Bral jsem to jako příležitost, když to půjde dobře, mohl bych tuhle práci dělat častěji. Start se neúprosně blížil a pořád jsem se necítil dobře. Až týmy vyběhnou, tak nikoho nebude zajímat jak mi je. Do startu se z toho dostanu, aspoň napůl a na prvním treku to rozchodím, rozběhám, musím. Fungovalo to.

Jinak se ale moc plánovat nedá. Na začátku plán pochopitelně existuje, ale třeba pětkrát se za den dle aktuálního vývoje změní. Nejlepší přístup je tak mít neustále nachystaný batoh s kamerou, GTX bundou a jídlem na 12 hodin. Když si potřebujete odpočinout nebo něco udělat, udělat to hned. Pak nemusí být čas.

Švédský pochod

Když se např. švédský armádní tým rozhodne, že vyrazí z depa dříve (už o půlnoci), aby měl jistotu, že bude na startu packraftu včas a vyspí se až tam (bylo možné na vodu nasednout v 5:15). Vzhledem k tomu, že na tomto úseku se muselo slaňovat v noci do vody a pak kus plavat, bylo předem jasné, že tohle bude můj kousek. Švédská myšlenka dobrá, provedení slabší. V noci to neumapovali, nemohli najít kontrolu, pak je docvakl tým Silva, a celý plán se rozpadl. Pět Švédů koukalo do map, holky z obou týmů už usínaly, do toho začalo pršet. K řece dorazili 4:50, takže na spánek prostě nevyšlo.

Vůbec švédský armádní tým byl zajímavý. Při téhle noční anabázi jsem zjistil, že měli nového člena, Oskara, který nikdy předtím žádný adventure race neběžel. A nebyl to jen tak obyčejný Oskar. Byl to Oskar Svärd. Trojnásobný vítěz Vasova běhu a vítěz Marcialongy. Když jsme po slaňování a plavání čekali na další členy a Oskar zjistil, že jsem z ČR, spustil: „Mein Ski very good prepared, gut Kraft… I am very happy. Downhill keine Schanz, besser Gruppe….“ No ty vole, Standa Řezáč je tady s námi i na Reunionu. Tohle Japonci asi nepochopí, nejspíš se budou divit, co to ten Oskar mele o lyžích. Taky se to možná ve výsledném filmu vůbec neobjeví, protože Švédský armádní tým nakonec závod nedokončil.

To je další aspekt, se kterým jsem se musel vyrovnat. Snažil jsem se tuto práci udělat co nejlíp, dosáhnout co nejlepšího výsledku. Když se ale někdo zeptá jak to šlo, musím přiznat, že vlastně nevím. Dojem je výborný, ale své záběry jsem neviděl, jsou to hodiny záznamů. A nakonec ani výsledná podoba filmu o tom úplně nevypovídá.

Když jsem přemýšlel, jaké dovednosti jsou pro tuto práci nejdůležitější – umět točit? Být rychlý a udržet se s předními týmy? Umět dokázat Gödelovu větu? Řekl bych, že nejdůležitější jsou ve finále jazykové dovednosti. Když ale mluvíte v jazyce toho či onoho týmu, strašně to pomůže. Stačí pár slov a oni se najednou vám nám nějak rozpovídají.

All you need is trekking

Mým osobním cílem bylo strávit co nejvíce času v terénu, prozkoumat co nejvíce z ostrova a občas něco cvaknout na foťák či mobil.

Toho mi bylo dopřáno mírou vrchovatou. Hned první trek měl parametry 106km, 8500m+ a předpokládaný (nejrychlejší!) čas 38 hodin. Prostě ultramaraton hned ze startu. Pomalejší týmy tam byly tři dny… to je prostě MS v podání Pascala. „Back to Nature!“ zněl podtitul závodu. Nešel jsem to celé, jen asi 60 km a 5000 převýšení. Svoji misi jsem ten den ukončil pod Piton de Neige, nejvyšším vrcholem Reunionu. I tak to bylo skoro za dvacet hodin a první den a noc jsem strávil na treku, docela se tam prásknul, ale definitivně se vyléčil. Druhou noc mi společnost dělala švédská armáda a k tomu jsem odpoledne ještě točil poslední řeku na packraftové etapě. 600m sestup do prudkého kaňonu Taka Maka, k tomu slanění s vodopádem v pozadí a řeka s obtížností tak akorát na hraní. Pro mě asi nejlepší pasáž celého závodu.

Další noc jsem sledoval týmy na MTB etapě. Byla to sice MTB etapa, ale od treku se lišila jen tím, že člověk u toho nesl s sebou kolo. Tento sestup, proti kterému je Divoký důl v Jeseníkách širokou silnicí, se opravdu jet nedal. Celou noc chodit po tmě nahoru a dolů – poprvé jsem na delší dobu potkal, popovídal si a natočil i kamarády z českého týmu Black Hill, kteří v tu chvíli drželi výborné 4. místo.

Prvním týmům zbývala do cíle poslední noc a už byli pořádně prošití a tak jsme byli schopní občas běžet s nimi a stačit jim, přestože oni jeli na kole. Novozélandský tým Avaya (dříve Seagate) si s přehledem dojel pro vítězství, o stříbro se ale bojovalo až do cíle. A bylo to drama. O necelých sto metrů druhé místo uhájil švédský tým Silva Haglofs, před Francouzy z týmu Naturex. Dá se říci, že frantíci o druhé místo přišli jen kvůli tomu, že se pořádně nezorientovali a neměli přehled o složitých a místy nesmyslných pravidlech závodu a tak v depu 4 km před cílem si museli povinně dát půl hodiny pauzu. Někdy i takové věci rozhodují.

Výborný Black Hill

Bohužel trochu mimo hlavní linii tak zůstal obrovský úspěch českého týmu – průběžné umístění uhájili až do cíle a brali tak 4. místo na mistrovství světa! Určitě nebyli 4. nejrychlejším týmem, co se týká fyzičky, ale šli velmi zkušeně a pohlídali si to. Kde bylo potřeba přidat (packraft), tak přidali a stihli limit, naopak v místech s náročnou navigací zpomalili a vyhnuli se velkým chybám. Skvělý výsledek vybojovali naprosto zaslouženě.

Pro první týmy závod sice skončil, pro mě ne. Ještě další dva dny jsme jezdili po ostrově a natáčeli další týmy. Ti už nešli tak rychle, ale bojovali pořád. Tečkou za každým závodem bývá slavnostní vyhlášení vítězů. Toho jsem se tentokrát nemohl zúčastnit. Na ostrově druhý den probíhala stávka a protesty na silnicích a reálně tak hrozilo, že ani já, ani Japonci nestihnou let. Místo ceremonie jsme tak už jeli na letiště. Závodníci pak jeli brzo ráno, aby mohli čekat na letišti 12 a více hodin. Už jsem si myslel, že stávce tentokrát uniknu, ale nakonec i mě našla. Na některé věci se zkrátka dá spolehnout – když jedete do Francie, musíte zažít stávku. Když promluví Zeman, musí někoho urazit.

Tak či tak, byla to pořádná jízda. Pět týdnů uteklo jako voda. Za tři týdny mne čeká poslední závod sezóny, teď to chce dát do poslední přípravy maximum a pak začít vymýšlet další rok. Snad to bude minimálně taková jízda.

Fotky

Na focení jsem moc času neměl, fotil jsem v podstatě “v mezičase”. Tam, kde jsme na fotce já, tak ty jsou pochopitelně dílem jiných fotografů – Kirsten Oliver, Aya Kubota, Honza Žák. Koukněte sem, jak závod zachytil Honza Žák.

Výbava, matroš atd.

Výbava se moc nelišila od té se kterou, závodím. Dalo by se říci “business as usual”. Většinu trasy jsem stejně musel absolvovat, pohybovat se co nejrychleji a co nejefektivněji v daném terénu, jen jsem měl ten luxus, že jsem si občas mohl odpočinout či nějakou etapu absolvovat snáz (např. jsem nemusel nosit kolo).

U batohů jsem kombinoval Ferrino X-Track 15 (se kterým jsem odběhl i celý Kalahari Augrabies Extreme Marathon) a Radical 30. Na packraftové etapě jsem spoléhal na tenké loďáky ORTLIEB z dílny Ortliebu. Většinu jsem šel na lehko – v kompresním kompletu (trikokraťasylýtkové návleky) Royal Bay. Krytí lýtek bylo kvůli podrostu naprosto zásadní. V batohu pro případ přívalových děšťů bunda Tilak Vega a kalhoty Tilak Ultralight (a přívalové deště na Reunionu bývají solidní), v autě na mne čekal Ketil. A v botech jsem spoléhal na Inov8 F-lite 212 a RocLite 315 GTX.

U čelovek vůbec nebylo co řešit – Ledlenser MH10 – a Ledlenser NEO 10R. řád stejně dobře.

Jídlo taky “business as usual” – většinu energie jsem čerpal z Edgar.power.drink, občas přišel čas na cvrčky alias SENS Bar a taky maso Sherpafood Jinak stále je k dispozici sleva po zadání promo kód PALONCY10. Poslední příchuť Mango se moc povedla. A kdo bych chtěl, je k dispozici i veganská verze. Ano, i na veganskou verzi je možné získat slevu na mé jméno.

 

Vega

Vega

Výjimečně lehká a dobře sbalitelná větrovka vyrobená z dvouapůlvrstvého materiálu WINDSTOPPER®

Detail produktu
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.SouhlasímDalší informace