Jaký to asi je, kouknout se na druhou stranu zeměkoule?

O tomhle určitě sní spousta z nás, no a fanoušci J.R.R. Tolkiena a jeho Pána prstenů ještě víc...i já jsem jeden z nich.
Když jsem někdy v roce 2002 poprvé tenhle film skouknul, věděl jsem, že někdy vyslyším volání, a dočkal jsem se!
Natáčení a focení mě zaválo až sem, tak daleko od domova...takže pokud jseš zvědavej, jak vypadá cesta za snem tak čti dál.

Ještě plnej sil, pár dní po příletu přišel na řadu první větší trip a to vyšplhat na horu Mt. Ngauruhoe (známá taky jako Mount Doom aka Hora osudu).
Na internetu se to tvářilo jako 4h roundtrip a cedule na parkovišti, kde je napsaný, že se smí parkovat max 4 hodiny tuhle informaci jen potvrzovalo.

KULOVÝ LEDA!

Startovat z cca 1100 mnm a končit v 2291 mnm mi nepřišlo tak drsný, jenže realita byla úplně jiná. Plazit se totiž kilometr do kopce, kterej je složenej jen z lávovýho kamení, štěrku a sopečnýho skla je úplně jiný kafe, než na co jsem byl doteď zvyklej.
Fyzicky to dost náročný, ale psychicky ještě víc a to hlavně proto, že na tomhle giga-kopci štěrku uděláš dva kroky a jeden sjedeš, to všechno za tmy v záři čelovek a bez jakékoli značené cesty, prostě jen jdeš rovně nahoru a když je tam hradba štěrku, nebo zatuhlé lávy, obejdeš ji s nadáváním...

Cílem bylo nafotit východ slunce z vrcholu, ale slunce vycházelo někdy ve 3/4 cesty a já byl ve fázi to už tak minimálně 50x vzdát, ale vždycky jsem si řekl, že nejsu žádný ořezevátko a dám to...přece jsem neletěl na druhej konec světa aby mě tenhle kopec dal na prdel!
Slunce už je vysoko, téměř nevnímám, autopilot, šlapu a koukám, kde je nějakej pás ztuhlé lávy, po které se dobře jde a nepropadá se.
Autopilot hlásí vrchol, ale já su spráskanej jak čokl, na chvilku si lehnu do toho sopečnýho bordelu a proklínám každej gram fotovýbavy z toho dvacetikilovýho báglu, mám chuť ho hodit do sopky, ale ani na to nemám sílu :D
Asi tak za půl hodinky se zvedám a začínám koukat kolem sebe, do oka mi padne měsíční krajina a jezero támhle v dálce. 

Výhled na pekelnou cestu nahoru a Modré jezero.

Na druhé straně je další sopka, Mt. Ruapehu.  

Když už jsme u těch sopek tak další krásná a ikonická je Mt. Taranaki. 

Na první pohled vypadá NZ jako nádherný a bezpečný místo, jenže je tu organizovaná skupina naprostejch démonů a těma jsou papoušci KEA.  

Papoušek Kea je vysokohorskej vychcanej vykuk čekajíc na to, až uděláte nějakou fatální chybu, třeba že položíte bágl na zem, vyzujete boty, otočíte se zády, mrknete nebo nedej bože zaparkujete auto. Ihned budete po zásluze potrestáni. Velmistři v přežvejkání plastů a lesklých věcí.

Auto vám od plastu oberou rychleji než mechanici F1 provedou výměnu kol.
Až dojdete na nějakou horskou chatu a všechno bude přivázaný, přilepený, přivařený, nebo zatížený tunou kamení, tak důvodem těchto opatření jsou právě tihle šmejdi :D
Úplně bez výčitek, s největší drzostí zničí co jim přijde do cesty : kdo nevěří nechť googluje "kea destroying car" a sám se přesvědčí.

Démonická postavička novozélandskýho undergroundu.

Obrovským problémem bylo v některých oblastech vytáhnout stativ a dát na něj foťák, jakmile se tahle informace dostala mezi papoušky, bylo rázem po focení. 

Výhled na horu Mt. Cook a na jezera Mueller a Hooke.

Štěstí bylo, že tyhle malý příšerky nelítaly v noci a jelikož má NZ i fenomenální noční oblohu bez světelnýho znečištění, bylo potěšením se v okolí Muellerovy chaty toulat celou noc a fotit oblohu, která je viditelná pouze na druhé polokouli. 

Jižní kříž a malej meteorit.

No a jestli seš zvědavej, jak tahle cesta do nádherné země pokračovala, tak se tu zas sejdem příště, jo?
Pac a pusu