Na poslední návštěvu Prahy jsem si domluvil i setkání s kanoisty, které dlouhodobě podporujeme. Už před mnoha lety mi slíbili, že mě svezou kanálem v Tróji. Bylo hezky, tak proč ne.
U loděnice na mě čekal Ondra Karlovský a Michal Jáně. Domluvili jsme se, že si mě jako levého háčka před sebe posadí Michal. První problém byl vůbec se do lodi dostat. Že se v ní klečí jsem věděl. Ale když jsem si klekl, dosedl jsem na bort. To se klukům moc nelibilo, že prý nejde zaháčit špricka. Hrubým násilím mě nacpali do lodi, až jsem se téměž dotýkal sedačky. To je trošku uspokojilo. Projevil jsem vážné obavy, jak se v případě problému z lodi dostanu ven. Jen se uchichtli, že prý to jde samo… Vyrazili jsme na klidnou vodu a udělali zatáčku doleva a doprava. Michal zahlásil, že to bude dobrý. Tak jsem mu ještě oznámil, že v případě, že se cvakneme hned vystupuju. Michal spustil, že bychom si měli nacvičit eskymáka. To jsem samozřejmě odmítl s tím, že první půlku umím dokonale a tu druhou už se učit nebudu. Tak jsme vyrazili do kanálu. Sjeli jsme dva maličké hupíky a chtěli zaparkovat u břehu. A pak to přišlo. Neuhlídal jsem náklon a už jsme šli. Já věrný svým instinktům jsem loď okamžitě opustil. Michal také věrný svým instinktům ji okamžitě zvedl. Tak jsem zůstal ve vodě a s nohou zaklíněnou v lodi. Ta fakt nešla ven. To už do kanálu skočil i Ondra a jal se mě vyprošťovat. Shodli jsme se na tom, že to se zatáčkama nebudeme přehánět. Zase mě nacpali do lodi a sjeli jsme zbytek kanálu pěkně po peřejích dolů. Ondra zahýkal, že už to bylo mnohem lepší, a že bychom to měli zkusit znovu. Vysmýkali jsme loď nahoru a dali krásnou jízdu. (Akorát jsme trošku přejeli mladičkou Australanku, která se trápila v jednom z vracáků). Byl jsem naprosto spokojený. Další jízdu bych stejně nedal, nebyl bych schopen se pak postavit na kotníky. Možná už nikdy v životěJ.Takže díky kuci, bylo to super.
