Havran na Islandu

S havranem k sopce a zase zpátky

Letos se mi opět potvrdilo okřídlené rčení, že všechno špatné je k něčemu dobré. Přes Vánoce mě sice sklátila čínská chřipka, ale hned na jaře se ukázalo, že kdyby k tomu nedošlo, nebylo by možné dostat se bez nezbytné karantény na Island a zažít událost, která se pár generací nemusí opakovat.     

Po roce stráveném z velké části v azylu na naší chalupě v Beskydech jsem jednoho březnového večera zbystřil, když jsem při rožnění kuřat v krbu zaznamenal informaci, že na Islandu začala poměrně výjimečná sopečná erupce. Láva se při ní hrne na povrch z hloubky zhruba 20 kilometrů, tím pádem nemá explozivní charakter a dá se k ní relativně bezpečně přiblížit.

Vzhledem k tomu, že mě od dětských let sopky fascinovaly, hned mi došlo, že není jiná možnost než se sbalit a vyrazit. Na poslední chvíli se mi podařilo do výpravy uvrtat ještě dva podobně postižené magory, kteří už zároveň COVID prodělali.

Moje výbava sestává hmotnostně převážně z foto a filmařské techniky, menší část proviantu pak zahrnuje oblečení, spacák, doklady apod. Většinu oblečení na cestu mám na sobě, takže v báglu se ten zbytek vleze do mikrotenového sáčku :). Jsem zastáncem systému cibule, to znamená vrstvím na sebe podle situace tenké vrstvy funkčního prádla, doplněné na povrchu něčím nepromokavým a neprofoukavým.

Jako vrchní vrstvu používám už léta goráče od Tilaku - bundu Storm lite a gatě Attack. Na Island jsem si ale tentokrát vzal Tilak Odin, čerstvě pořízenou bundu z unikátního bavlněného materiálu Ventile. Ten je na jednu stranu prodyšný, ale zároveň při zmoknutí nepromokavý. A navíc na rozdíl od Goráče nešustí, což se hodí například při fotografování zvířat. Kombinézy z Ventile používali piloti RAF od roku 1943 a se změněným designem jej používají piloti letounů typu Tornado dodnes.

Po příletu fasujeme místo původně domluveného ojetého Renaulta zbrusu nový WV transporter, který jsme pojmenovali Ragnar. K sopce vyrážíme patřičně nabuzení za zvuků songu Born To Be Wild z Bezstarostné jízdy. Cestu k vulkánu poznáte podle štrůdlu místňáků, který se táhne z provizorního parkoviště až ke kráteru. Na parkovišti, kde mimo jiné nějaký místní podnikavec hned postavil budku s Fish & Chips, se rojí rodinky s dětmi i důchodci a ze všech vyzařuje nadšení asi jako když se v Brně vyrazíte v sobotu koupat na prigl. Naše image drsných dobrodruhů tím trochu utrpí, ale nenecháme se odradit a se zarputilými výrazy vyrážíme.

Po hodinovém tripu s naditým báglem, jehož obsah má cenu menšího soukromého ostrova v Karibiku, se před námi otevírá pohled na lávové pole a z něj tyčící se a bublající sopouchy. Po cestě kolem lávového pole syknem pivo a upečeme zásobu párků na lávě, jejíž zbytky nám pak příjemně křupají mezi zubama. Usoudili jsme však, že co pochází z nitra naší matičky země, nemůže být škodlivé a zbytečně se neznepokojovali sirnou chutí. Poté se s plným žaludkem vydáváme až k nejzazšímu sopouchu. 

To pravé divadlo ovšem nastává až navečer. Naším směrem se nečekaně vylilo větší množství lávy, která vbrzku utvořila lávovou řeku tekoucí doslova na dosah od nás a dalo se k ní přijít zhruba na 2 metry, než začal člověk doutnat. Zde obřadně vypouštím flájboje, jak jsem pojmenoval svého drona, vědom si toho, že pravděpodobnost přežití nad sopkou je zhruba 50%. Hrozí mu totiž nejen zásah lávou a přismahnutí při nízkém průletu, ale především srážka s jiným strojem. Jen v našem perimetru je totiž v jednom okamžiku ve vzduchu asi dalších 10 dronů, 4 helikoptéry a několik menších vyhlídkových letadel, všichni svorně v jedné letové hladině létajíce nad hlavami nic netušících pozorovatelů. Kdyby tuhle droní apokalypsu viděl český komisař úřadu pro civilní letectví, rozhodně by se z toho opeřil. Místní guardy to ovšem neznepokojuje a občas nějakému pilotovi zvědavě nakouknou přes rameno, jak vypadá sopečná oblast z ptačí perspektivy.

Večer vrcholí hudební produkcí Ragnara Ólafssona, místního pěvce s kytarou. Nechci se vyjadřovat zbytečně dramaticky, ale scéna, kdy Ragnar pěje prastarý islandský song a 4 metry za ním teče proudem lávová řeka, působil naprosto magicky. V jednom okamžiku se mi dokonce zdálo, že se z lávy zformoval obrys trola, aby v zápětí opět zanikl ve výhni. Nebýt aktivnějšího guarda, který nás po půlnoci spolu se zbytkem opozdilců vyprovodil z areálu, seděli bysme tam asi do rána. Cestou po hřebeni nad sopečným údolím se ještě nad scénou objevila polární záře a mě napadlo, že k dokonalému kýči chybí už jenom, aby v nedalekém oceánu začaly vyskakovat velryby. 

Popisovat celou Islandskou anabázi včetně focení nocujících papuchalků, dronění nad ledovcovými jezery, divokými útesy a astronomickým množstvím vodopádů na momentálně liduprázdném Islandu by vydalo na solidní cestopis a na to tu není prostor, ale můžete mrknout aspoň na instagram, kam postupně přidávám fotky. Proto zamířím rovnou k závěrečnému zlatému hřebu naší cesty, což je opět aktivní sopka. Ta mezitím dle posledních zpráv zvýšila svou aktivitu, takže kouř z ní je tentokrát vidět na desítky kilometrů daleko. 

K vulkánu přicházíme opět přes sedlo a je vidět, že situace se od minula opravdu dramaticky změnila. Většina sopouchů přestala soptit, zatímco jeden se zvětšil a každých 3-10 minut chrlí lávu v neskutečné erupci, údajně do výšky 200-300 metrů. Už z dálky je slyšet rachot a v silném větru vanoucím od kráteru cítíme směs síry a spálené trávy. Na povrch Odina dopadají kousky lávy, ale ukazuje se, že na rozdíl od umělých materiálů na nehořlavém bavlněném vláknu nezanechává sebemenší stopu. Odin funguje jako dokonalé brnění a kapuce, pod kterou mám ještě čepici, vychytá dokonce i větší kousky, takže vnímám jen bubnování, jako bych měl helmu. Nějaký žhavý kousek občas zapálí suché lišejníky, takže krajina kolem nás doutná, silný vítr to rozfoukává a celá scenérie vypadá značně apokalypticky. Přichází zlatá hodinka, pohltí nás tvůrčí flow a než se nadějeme, blíží se půlnoc. S hromadou natočeného a nafoceného materiálu se vyčerpaní, ale spokojení, vydáváme zpět k autu. To ještě netušíme, že největší dobrodružství nás čeká poslední den. Jestli jste zvědaví, co za drama nás při odletu potkalo, mrkněte sem :)

Myslím si, že po pandemii už svět nebude jako dřív. Ale kromě smrti a daní platí ještě jedna jistota, která zůstává. Neexistuje špatné počasí, jen jste se špatně oblékli. A to vám s vybavením od Tilaku určitě nehrozí ;-) Kdyby vás taky lákala příležitost navštívit Island téměř bez turistů se soptícím bonusem navrch, mám pro vás dobrou zprávu. Na přelomu srpna a září chystáme k sopce fotoexpedici. Chcete se přidat? Tak koukněte na detail akce.

A pokud jste zvědaví, co se stane s dronem, který přistane na lávě, nebo jak vypadá průlet těsně nad tryskajícím kráterem, můžete se těšit videa, která co nevidět zveřejním na tomhle Youtube kanálu.