Ušba

Kombinace jižního hřebene a Khergianiho cesty

Výlet do Gruzie jsme upekli tradičně u piva na posledním slanění. Postupem času vykrystalizovalo složení expedice a její plány. Letoš, Pítrs a Béda měli v plánu vylézt normální cestou na severní vrchol Ušby. Já měl v plánu vylézt na jižní vrchol nějakou těžší cestou.

Pro tento nápad se mi podařilo nadchnout Richarda Müllera, který ještě přizval do party Dalibora Mlejnka.


To sobotní červencové ráno nevyrážíme s Janou, jak jsme zvyklí, do Jury nebo Labáku, ale na letiště. Letadlo do Gruzie s přestupem v Kyjevě odlétá ve tři hodiny. Jedeme přes Turnov, kde nabíráme Ríšu a Libora. U Ríši doma ještě přebalujeme a vážíme batohy. Dostat se do váhového limitu je opět umění.

Na letišti se potkáváme s Letošem a Pítrsem, na poslední chvíli přichází i Béda. Letadlo má zpoždění, takže ještě stíháme jedno plzeňský v letištní hospůdce. Béda má blbej pocit z batohu. Při manipulaci se zavazadly ho přes okno zahlédl na zvláštním místě, ale s plzní v ruce nad tím jen mávl rukou. Pilot našeho letu nakonec zpoždění dohnal, takže jsme stihli i plánovaný přestup v Kyjevě.



V gruzínském Kutaisi jsme někdy před půlnocí místního času. Kromě omračující kombinace vedra a vlhkosti řešíme i další problém. Je to vždy napínavé, to čekání, jestli dopravní pás vyvrhne z útrob letiště právě ten váš batoh a vy budete moci pokračovat v cestě. Bédův špatný pocit z Ruzyně se změnil v jistotu v momentě, kdy se pás zastavil a jediný Béda byl stále bez batohu. Po rychlém rozboru situace se rozhodujeme, že Letoš, Pítrs a Béda zůstanou na letišti, počkají na batoh a zbytek party vyrazí do hor.

Před letištěm čeká objednaný taxík do Mestie. Cestou se zastavujeme v sámošce nakoupit potraviny. Nakupovat rozespalí v jednu ráno proviant na dva týdny není moc dobrý nápad. Podle toho vypadal následujících čtrnáct dní náš jídelníček. Ještě že jsme si s sebou vezli 16 ks dvojitých Travellunchů! Po pěti hodinách jízdy nás řidič vyklopil v Mestii, kde si nás převzal jiný šofér s  offroad taxíkem. U něj máme také již z domova domluvený nocleh a zásoby plynu.  Pohostil nás domácím jogurtem, po kterém jsme se kupodivu neposr…  a po dvouhodinovém spánku vyrážíme starým Myšákem, který sotva drží pohromadě, do hor.  Cestou poprvé vidíme náš cíl - Ušbu.

Mazeri vyřizujeme potřebné povolení u pohraničníků a pak nás taxi vyveze ještě ke staré turistické chatě nad Mazeri. Odtud už musíme pokračovat po svých. Každý máme zhruba 40 kg na zádech. Cesta do základního tábora pod ledovec trvá asi pět hodin.  Vede nádherným údolím kolem horské řeky a vodopádů. Každý si jdeme svým tempem. Nejrychleji vyrazil Dalibor, který ale na první odbočce zvolil špatný směr a vydal se – kdo ví proč - do Ruska.  My s Ríšou tudíž ani nevěděli, že jsme ho předběhli, a mysleli si, že jde ukrutným tempem stále před námi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme došli na ledovec a Dalibor nikde. Po asi hodinové debatě, zda se utopil v brodu nebo ho sežral medvěd, se Dalibor k naší úlevě objevil.

Hned druhý den vyrážíme na aklimatizační výstup do sedla Mazeri, které má asi 3 600 m. Cesta vede po ledovci a závěrečným firnovým kuloárkem. V sedle musíme vykopat celkem velkou plošinu pro stan. Do stěny jsme zvolili taktiku – jeden dvoumístný stan pro tři lidi. Hned v sedle ovšem zjišťujeme, že ve třech se v něm opravdu nevyspíme. Jako jediný jsem si s sebou do hor přivezl pořádný zimní spacák. Dalibor má letní spacák vhodný leda tak k Mácháči a Ríša se vybavil letním péřákem. Můj spacák se mi ale zdál do stěny dost těžký, tak jsem ho pokusně nechal v BC. Experiment nocování v péřovce ovšem nevyšel, přecenil jsem svůj termoregulační systém. Klepal jsem ve stanu kosu celou noc. Dalibor klepal kosu venku ve žďáráku, snad jediný Richard se vyspal.



Na další dny je hlášeno zhoršení počasí. Vracíme se do BC, kde se potkáváme s Letošem a Pítrsem.  Béda vzdal čekání na batoh a vrátil se do Čech. Čtyři dny čekání na počasí krátíme vařením, procházkami k vodopádu a nekonečnými debatami kudy nahoru. Původní plán na cestu Mischlayev jsme zavrhli z důvodu padajícího kamení v centrální části stěny. Jako nejlepší varianta výstupu se nám jeví jižní hřeben vedoucí ze sedla Mazeri.

Letoš s Pítrsem vyrážejí na severní vrchol o den dříve a tráví jednu noc v humusu na ledovci. My jsme si raději počkali a vyrážíme za azůra. První část cesty do sedla Mazeri známe. Aklimatizaci před pěti dny si tělo už sotva pamatuje, ale i tak jsme celkem rychlí. Způsob bivaku je jasný. Kluci v letních spacácích ve stanu, já ve ždáráku.

Brzy ráno konečně nastupujeme do stěny. Cesta začíná sestupem asi 100 m firnovým kuloárem na druhou stranu. Pak následuje traverz ve skále do dalšího kuloáru, který nás asi po 300 m vyplivne za zubem Mazeri. Odtud je možné pokračovat rozlámaným hřebenem až pod headwall. My v rámci urychlení volíme výstup systémem firnových kuloárů vlevo od hřebene. Vedení se ujímá Ríša. Sklon je nekompromisní – 60 až 70 stupňů. Naštěstí máme až na pár výjimek dobré štandy ve skále. Pod headwallem jsme večer. Místo na bivak je horší, ale o to vzdušnější než v sedle Mazeri.

Ráno nás čeká převislá stěna, kterou překonáváme cestou místního borce Khergianiho. Pro tyto účely s sebou táhnu i lezečky, ovšem v mínus šesti se mi do nich opravdu nechce. Nastupuje tedy zkušený technický lezec z Yosemit Dalibor a s heslem „na čistotu se..,  na vrchol se deru“ zdoláváme čtyři nejtěžší délky celkem rychle. Posledních deset délek na vrchol vyšlo na mě. Věci na bivak jsme nechali pod headwallem, takže máme jen jeden pokus. Nastává závod s časem. Síly rychle ubývají a vrchol stále v nedohlednu. Mixové pasáže střídají strmé firnové svahy. Po poslední mixové délce nacházím tabulku Ušba Južnaja s pamětním nápisem a raduju se, že jsem na vrcholu. Zpoza skály na mě ale vykoukne další dlouhý hřeben. Naštěstí to není tak hrozné a společným postupem jsme za chvíli na vrcholu. Je pět odpoledne a nás čeká nekonečné slanění zpátky do bivaku. Po několika infarktových situacích, kdy se nám zaseklo nebo zamotalo lano, jsme v deset večer v našem orlím hnízdě.

Po chladné noci pokračujeme další den ve slaňování. Až pod Mazerský zub to jde celkem dobře. Zde se ale shodujeme, že se nám nechce slaňovat šest délek kuloárem a pak dalších sto metrů lézt do sedla Mazeri. Jsme přeci přímo nad sedlem, tak proč do něj neslanit. Shodujeme se v pocitu, že do sedla nám zbývá maximálně 100 m. Na průzkum vysíláme Dalibora vybaveného skobami pro případ nouze. Mizí za hranou a dost dlouho se nic neděje. Tušíme s Richardem průšvih. Po nekonečném čekání se přeci jen ozve „volný“.  Přehoupnu se přes hranu a je mi to jasný. Visíme asi 250 metrů nad sedlem v parádní převislé žulové stěně. Následují čtyři šedesátimetrová slanění a třímetrový doskok do sedla. Po tak napínavém finále jsme rádi, že stojíme na „pevné“ zemi. Stěně jsme obětovali několik skob, friendů a smyc, 20 m repky a rozřezali celé 60 m lano na smyce (pro ten účel jsme ho brali).


V BC se vítáme s Letošem a Pítrsem. Severní vrchol nedali kvůli sněhovým převějím na vrcholovém hřebenu.

Poslední tři dny se flákáme v Mestii. Obdivujeme místní originální architekturu, navštěvujeme muzea, ochutnáváme místní jídlo a hlavně pití. Lety domů přes Charkov a Kyjev jsou dlouhé, ale bezproblémové a expedice úspěšně končí tam, kde před čtrnácti dny začala – na pražském letišti Václava Havla.

Resumé: Vylezena kombinace jižního hřebene a Khergianiho cesty na jižní vrchol Ušby (4710m).